Takové obyčejné štěstí

Jsem šťastná. Zcela naplno jsem si to uvědomila letošní léto.

V květnu, na pětidenním výletě od Řípu až po České středohoří, který jsem absolvovala se svou téměř sedmiletou vnučkou. Dny společného poznávání krásné krajiny a večery plné povídání a šeptání před spaním, kdy mi byla sdělována ta největší holčičí tajemství a životní moudra.

Pak znovu v červnu na cestě po Železnobrodsku s přáteli. Na horký letní den a osvěžující koupel v říčce Kamenici, studené a jiskřivé jako křen, asi jen tak nezapomenu. Ani na toulky uplakaným Adršpachem s dětmi a vnoučaty, kde jsem byla navíc obdařena jak z pohádky, „náhodným" setkáním se vzácným člověkem a obohacujícím povídáním s ním.

V červenci jsem si dovolila toulky po severních Čechách s kamarádem z mládí a nezapomenutelným zážitkem měsíce se stala neskutečně fantastická zmrzlina v teplické cukrárně. Ačkoliv zmrzlinu vůbec nejím, tam jsem zvládla šest kopečků a kdyby mi žaludek neřekl: a dost! bylo by jich určitě víc. Zmrzka byla prostě famózní. Obohacující a příjemné byly také krásné chvíle se čtyřletým vnoučkem ve vlacích a vláčcích všeho druhu, které on miluje a o kterých mi podával na našich cestách za dobrodružstvím ten nejzasvěcenější výklad.

Hitem srpna bylo setkání s poslední žitkovskou bohyní Irmou., přesněji s její nesmazatelnou stopou v realitě. Navštívila jsem na Žítkové její domek a mohla si tak ohmatat magii žitkovských bohyň – léčitelek. Byla to velmi zajímavá zkušenost. Ten dům mi připomněl dětství, vůni babiččiny kuchyně...
Větší část tohoto požehnaného měsíce jsem pak prožila, jako už mnoho let před tím, v Karlově Studánce, která je mou srdeční záležitostí. Setkání s dávnými spolupacienty, chození po lesích plných voňavých hub a jejich konzumace bylo hlavní náplní mého pobytu tam, tedy když pominu lázeňské procedury. Ve Studánce, v horách, jsem si také naplno uvědomila, jak stárnu, protože víc než jesenické kopce a mnohakilometrové osamělé túry mne lákala příjemná cukrárna a posezení s přáteli. Tím, že bylo pořád plačtivo, to rozhodně neukecám a ani se o to nebudu snažit. Je to prostě tak, stárnu.

Zlatým hřebem mého léta bylo září v chorvatském Igraně, dny strávené na pláži v objetí příjemně hřejivého, už ne pálivého, slunce a nebo teplého moře....

Prostě jedním slovem léto: paráda.

Cítím obrovský vděk za to, že jsem to všechno prožila, že jsem si to dovolila prožít.

Jsem velmi šťastná, byť v mém vnějším světě se toho mnoho nezměnilo, vlastně se nezměnilo nic podstatného. Mám stále stejné obyčejné starosti, zdravotní potíže, stále stejně „válčím" se složenkami atc. atc.

Vlastně teď jak to píšu, si uvědomuji, že něco velmi důležitého se změnilo. Už neválčím sama se sebou. Nedávám svou pozornost tomu, co NEmám, ale tomu, co MÁM.

Mám otce, takže jsem stále dcerou :o)
Mám dvě skvělé děti, jsem matkou
Mám úžasná vnoučata, jsem babičkou
Mám důvěru svých klientů, takže jsem poměrně úspěšnou průvodkyní jejich transformací
Mám skvělé přátele, vlastní střechu nad hlavou, v mém bytě stačí otočit kohoutkem a teče pitná voda, stačí zmáčknout tlačítko a je v něm teplo, stačí...
Tolik, tolik toho mám.

To, co mi tuhle moji pohodu kazí, vnímám jako „pohádkové kyje". Pamatujete na pohádku o Mrazíkovi? Na scénu, kdy Ivan sebere loupežníkům jejich kyje a vyhodí je k nebi? Ty se pak po čase vrátí a dopadnou na hlavy právě oněch loupežníků? Tak i mně dopadají na hlavu takové „kyje" - učební lekce, které jsem kdysi lehkomyslně odhodila a teď na mne dopadají jako moje nemoci, starosti, obavy...

Každý to neumí přijmout, ale je to tak. To my sami jsme kdysi dávno něco odhodili, nechtěli nebo pro hluboké zranění nedovedli, se na to podívat a teď se nám to vrací a žádá o naši plnou pozornost.
Za všechno, co prožíváme a jak to prožíváme, si můžeme sami. Hlavně za to, že jsme nešťastní, protože to opravdu nezáleží na vnějším světě, to je stav naší mysli.

Pracuji s lidmi. Všichni se chtějí zbavit své bolesti a ptají se PROČ? Proč JÁ?

A proč ne? Odpovídám...
Proč nenést zodpovědnost za to, co jsme si způsobili.
Proč se na to nepodívat?
Proč to nepřijmout?
Proč to nezměnit?

Cílem jakékoliv práce na sobě podle mne není stav, kdy už mě nic netrápí. To je podle mne smrt.
Myslím, že cílem je stav, kdy už se netrápím tím, co se mi děje. Dovedu to pokud možno s nejmenším ulpíváním v bolesti přijmout a vyřešit. Moudré je naučit se přijímat věci tak, jak přicházejí.
Nechtít měnit druhé, protože pak je nepřijímáme takové, jací jsou, ale chtít změnit jen sebe, pokud nám to, jací jsme, nevyhovuje. A to nejlíp poznáme mezi lidmi. Naše tělo už nám pak spolehlivě řekne, zda se mezi nimi cítíme dobře a nebo špatně, zda to, co jsme udělali, bylo dobře a nebo se nám to moc nepovedlo.

Vrátím se ještě do svého léta. V jeden teplý podvečer na balkoně s úchvatným výhledem na moře jsme četla část inauguračního projevu Nelsona Mandely, která mne tak zaujala, že jsem si ji zapsala:

„Náš největší strach nepramení z toho, že jsme nedokonalí.
Náš největší strach pramení z toho, že jsme nesmírně silní.
Je to naše světlo, kterého se bojíme, ne naše temnota.
Ptáme se sami sebe na to, kdo vlastně jsem, že nemohu být zářivý,
úchvatný, obdařený a fantastický?
Kdo vlastně jsi, že to nejsi?
Jsi dítě boží.
Děláš-li se malým, neslouží to světlu. Nemá to nic společného s osvícením, když sám sebe zmenšuješ, aby ostatní kolem tebe neztratili svou jistotu.
Byli jsme zrozeni, abychom žili boží vznešenost, která je v nás.
Není jen v některých z nás, je v každém člověku.
A když necháme zazářit vlastní světlo, dáme tím nevědomě ostatním lidem svolení, že to smějí dělat také.
Když se osvobodíme od svého vlastního strachu,
osvobodí naše přítomnost ostatní bez našeho přičinění."
Nelson Mandela, nástupní řeč 1994

Slova hodná zamyšlení či hluboké meditace.
Pro mne to znamená především nebát se toho, co bude, ale žít to, co je.
Že je to obtížné?
No zkuste:
Nádech = jsem Světlo
Výdech = jsem Láska

To se snažím žít, jak nejlépe dovedu.
Jsem šťastná.

 

Eva Pandora Ráčková
www.pandorinaskola.cz 

Tato stránka používá cookies. Vice info