Tereza Kalinová - Legalizujme zimu
Občasně se s několika přáteli setkáváme, abychom nechali proudit slova, myšlenky a vhledy a společně objevovali to, co každý sám nevíme. Říkáme tomu dialog. Tentokrát jsme se sešli nad tématem „cyklus vzniku a zániku v podnikání.“ S blížící se krizí se nám to zdálo jako příhodné téma.
Ta paralela je jasná: vše, na co se podíváme, se pohybuje v cyklu od stvoření k zániku ke stvoření: říše, myšlenky, výrobky. Lidský život má svůj cyklus od zrození ke smrti, roční období má své cykly od jara do zimy, rostliny jdou od semínka k plodům a k zániku. Prach jsi a v prach se obrátíš. Proč by podnikání mělo být jiné?
Kde se bere naše bláhová víra, že vše bude trvat nekonečně, a kde se vzalo přesvědčení, že vše má neustále růst? Proč, když matka příroda potřebuje cykly k tomu, aby trvala, si my - její děti - myslíme, že naše podnikání bude trvat lineárně?
Jan Bílý do dialogu nabídl krásný graf o tom, co nás příroda učí: Na jaře semínka vyklíčí, v létě vyrostou, na podzim dají plody a z nich vypadnou semínka, která pak projdou zimou – fází klidu a toho, že se „nic neděje“, aby mohla na jaře zase vzklíčit. Přišel s myšlenkou, že tohle je, co se může stát i v podnikání. Tohle je místo, kde dovolíme-li „minikrize“, kde semínko může projít svou klidovou fází, není třeba velkých krizí a úplného zániku pro to, aby mohlo zase vzklíčit.
Objevovali jsme nezbytnost krizí pro náš vývoj. Shodli jsme se, že krize jsou nutné pro to, abychom rostli, abychom se vyvíjeli, abychom dělali věci jinak, nově. A je jedno, jestli se jedná o psychospirituální krizi, krizi v partnerství nebo světovou hospodářskou krizi. Tyto krize mají ale jedno společné: vůbec nejsou příjemné. Nejenže se utlumuje proudění energie (nenakupujeme, nebavíme se) a ochlazuje se (snižuje se náš blahobyt, mizí jistota), což se děje vlastně stejně jako na podzim, ale co hůř, vede to do období tmy, zimní nicoty, kde nezbývá než věřit, že slunce zase vyjde a vše začne klíčit – i když tomu ale vůbec nic nenasvědčuje. Jděte se v lednu projít ven a zkuste najít přísliby jara!
A na to my nejsme zvyklí. Protože když nás bolí hlava, bereme si prášek, když máme pocit hladu, hned jíme, a když se setmí, hned rozsvěcíme.
Přichází ke slovu strach. Strach, že se ztratíme, že jaro nepřijde, že zima bude trvat věčně. Strach, že hospodářství zkrachuje, firma zanikne, vyhodí nás z práce, naše kariéra ztroskotá, my se zblázníme, partnerství se rozpadne …a konečně, že my sami zemřeme.
Kde se ten strach bere? Strach je opakem důvěry. Strach nás nutí kontrolovat, ovládat, předvídat, reagovat. Strach nás nutí jít do předem prohraných bitev. Strach nás nutí udržovat naše blízké uměle při životě na kapačkách, místo abychom jim s láskou a úctou řekli „sbohem“ a nechali je jít. Strach nutí vlády pumpovat miliardy do krachujících koncernů a udržovat je při životě, místo aby uznali jejich stav, to, že jsou staré a jejich čas se naplnil, a nechali je s úctou odejít.
Dokud jsme v období jara a léta, víme, kam směřujeme. Cíl je jasný. Jdeme k rozkvětu, k plození, ke sklizni. Máme to (alespoň zdánlivě) pod kontrolou. Ale když přijde podzim, míza se stahuje zpět a svět spěje k tichu. Začínáme se bát. Hluboko uvnitř sebe totiž cítíme, že vstupujeme na území nikoho. Do světa prázdnoty, proměny, krize, smrti. A tam zkrátka nevíme, co bude. Jen cítíme, že něco musí odejít, aby něco nového mohlo přijít. Ale nemáme to v rukách. Podívejte se na opadané listy tlející na zemi – máte pocit, že se brání? Že vymýšlí dotace, kapačky, státní intervence? Nebo se jen tiše rozpadají zpět do náruče matky země?
A proto legalizujme zimu. Je to doba mezi podzimem a jarem. Doba ticha a klidu. A taky doba zázraků, z níž vzejde zázrak z největších – pučící nový život.
Převzato z http://www.terezakalinova.cz/cesky/inspirace#legalizujme