Syndrom vyhoření aneb Shořet jako Fénix - Tereza Kalinová

Burn out neboli syndrom vyhoření se v naší společnosti objevuje stále častěji. Co nás učí a jak s ním zacházet? Když zapálíte svíčku na obou koncích, vyhoří velmi rychle. S naším pracovním životem je to podobné. Někde jsme vzali přesvědčení, že je normální pracovat pět a více dní v týdnu, deset, někdo čtrnáct nebo i víc hodin denně. Udělali jsme z toho společenskou normu. Větší firmy to často dokonce vyžadují. Proč to ale akceptujeme?

 

TOUHA USPĚT

 

Když se dívám zpátky na své pracovní začátky, vidím svou touhu odvést dobrou práci, dokázat svým zaměstnavatelům, že najmout mě bylo správné rozhodnutí a že za to stojím.

 

Zdálo by se, že první úspěchy mě uklidní a přestanu se tak hnát. Nebylo to tak. Čím víc jsem pracovala, tím víc jsem pracovala. Po pár měsících se z toho stala norma. Bylo normální volat si v jedenáct večer a domlouvat si schůzky na nedělní odpoledne. Když se dívám zpátky, ptám se proč. Měla jsem fixní plat, tedy penězi jsem motivovaná nebyla. Myslím, že moje touha uspět byla dětskou touhou. Přestože jsem se chovala, mluvila a rozhodovala zcela dospěle, moje motivace za tím byla dětská. Šlo mi o to, aby viděli, jak jsem šikovná. Toužila jsem být svými šéfy, klienty, a vlastně kýmkoli pochválena. Toužila jsem po uznání.

 

Šlo to dokonce ještě dál. Až po letech jsem si při pohledu do svého prázdného diáře uvědomila, jak těžké je pocítit to, že mě nikdo nepotřebuje. Telefony mi nezvoní – nikdo se po mně neshání, nikdo na mě nečeká, pro nikoho nejsem důležitá. Pochopila jsem, proč jsem měla tak nacpaný diář. Obvykle jednu schůzku za druhou, alespoň na dva týdny dopředu. Zdánlivě nutné pracovní úkony, ale teď už si to nemyslím. Teprve nad svým prázdným diářem jsem před pár lety pochopila, jak silná byla moje touha být chtěná. Jak moc bylo moje ego živeno pocitem nepostradatelnosti a hodnoty, když jsem celá důležitá a vystresovaná někoho odmítla anebo na sebe nechala půl hodiny čekat. Jak dobře to dělalo mému egu – ta pozornost lidí, kteří na mě čekali. Až dlouho poté jsem pochopila, jak neuctivé a malicherné to ode mě bylo.

 

LŽI, KTERÉ BOLÍ

 

Ve vší téhle atmosféře důležitosti, spěchu a stresu jsem samozřejmě neměla čas spočinout. Můj pocit vlastní hodnoty byl postavený na tom, co dělám, ne na tom, že jsem. Za hodinu plavání, procházku v lese nebo meditaci mě nikdo nepochválí. Nikdo si toho dokonce ani nevšimne. Nic z toho nebude. Tohle byla asi nejvíc zraňující lež, kterou jsem si uštědřovala. Až když jsem shořela, pochopila jsem, jak velký omyl to byl.

 

Únava. Ztráta smyslu. Ztráta radosti. Chuť umřít. Deprese. Ztráta pocitu jakékoli vlastní hodnoty. Neschopnost spát a neschopnost se soustředit. Smutek a výbuchy pláče. Záchvaty vzteku. Nechuť jíst. Nechuť žít.

 

A pak ticho.

 

ZÁZRAK ZNOVUZROZENÍ

 

Naštěstí mě nikdo nezachránil. Nikdo mě nepostavil zpátky na nohy a neposlal zpátky. Provedl mě jeden kouč. Nechal mě tím projít. Nechal mě shořet. Stejně jako bájný pták fénix, který se rodí, dospívá v krásného ptáka, jenž překrásně zpívá a jeho slzy léčí, aby potom shořel na popel a znovu povstal z popela, i já jsem shořela a narodila se nová. Začala jsem se znovu stavět na nejisté nohy. Pomalu. Hodiny jsem trávila v parku pozorováním dětí a psů a přemýšlením o sobě a o životě. Docházelo mi, kolik „pravd“ o tom, jak mám pracovat, jsem bez přemýšlení převzala. Proč mi nikdo neřekl, že můžu pracovat klidně jen tři dny v týdnu? Anebo pět, ale třeba jen pět hodin? Proč mi nikdo neřekl, abych se dobře dívala, co chci a potřebuju, a vytvářela si svůj svět podle toho? Asi protože bych to nepochopila, nevěděla jsem, že za to stojím. Nevěděla jsem, že si to můžu dovolit. Nevěděla jsem, že moje hodnota není daná tím, co dělám a kdo to vidí, ale tím, že jsem.

 

Moje shoření bylo pro mě transformačním procesem měnícím život. Stejně tak blížící se nebo probíhající vyhoření u mých klientů je pro ně důležitou zprávou a šancí k zásadní, kvalitativní změně jejich života, a to nejen pracovního. Pokusit se „zachránit“ a vrátit se do stejného způsobu života a práce je podle mě zcela kontraproduktivní. Navíc vyhoření je psychospirituální stav, který se velice rychle somatizuje – tedy projevuje na našem fyzickém těle. Únavový syndrom, poruchy spánku, poruchy stravování a trávení, žaludeční vředy, nenaplňující sexualita, infarkty.

 

NEMINOUT TU ŠANCI

 

Vyhoření je zpráva o tom, že něco v našem životě vyžaduje zásadní změnu. Často se jedná o změnu naší motivace. Upozorňuje nás to na to, že tvoříme „zvenku dovnitř“ – snažíme se pocit nedostatečnosti, malé hodnoty a prázdnoty zaplnit vnějším úspěchem, uznáním nebo bohatstvím. Někdy nás vyhoření upozorňuje na potřebu smyslu našeho konání. Touha po smyslu je hlubokou lidskou, takřka spirituální potřebou. Shánět potravu je pro nás málo. Když tuhle touhu nenaplňujeme, dřív nebo později nás na to naše duše upozorní – někdy skrze vyhoření. Někdy je vyhoření „jen“ varování našeho fyzického těla: je zkrátka přetížené. Potřebuje jinak jíst, spát, sportovat, milovat se. Většinou je to ale kombinace.

 

Co je ale podstatné, je nepromarnit tu šanci. Nepokusit se „zachránit,“ všechno vrátit zpátky a fungovat jako dřív. A to je v naší době těžké. Nejsme zvyklí tak uvažovat. Když nás bolí hlava, bereme si prášek, namísto abychom se zeptali, co se děje, jestli jsme málo pili nebo máme starosti. S vyhořením je to stejné. Můžeme si vzít prášek a nic se nenaučit, nikam se neposunout a na nějakou dobu zase „fungovat.“ Když ale tuhle zprávu mineme, vrátí se. A většinou s daleko větší intenzitou.

 

 

 

Převzato z http://www.terezakalinova.cz/cesky/inspirace#shoret