Jan Kobylka - Jsme poutníci

CESTY, KRAJINY, DEBATY - PROČ SE K NIM VRACÍME A NAŠE OBAVY O SVOBODU

 

Rámující poznámka úvodem

Chůze sama o sobě je zajímavý fenomén: zklidňuje, uvolňuje a zvláštním způsobem koncentruje. Putování hezkou krajinou s klidnou a čistou myslí je svého druhu rozkoš. Proto určitě není náhodou, že za chůze provádíme i psychoterapii. Jsou-li k tomu i osobní mapy, je to velice účinný a příjemný způsob léčby. O tom se ale chceme rozepsat až v dalších dílech našeho povídání. Teď zpět k tomuto úvodnímu textu. Jít hezkou krajinou a s dobrými přáteli a vést za chůze zajímavou debatu? No to je také rozkoš. Sice trochu jiná, ale je. Rozpravy za těchto podmínek mívají nezřídka zvláštní, značně stimulační účinek. Nejen při psychoterapii za chůze, ale i během těchto debat se často vynořují náhledy i souvislosti, které jinak zůstávají skryté. Ale platí. Jak se samy vynořují, tak obvykle s koncem cesty mizí. Bohužel. Samozřejmě pokud nejsou zaznamenány. A obvykle nejsou. Zmizí, zaniknou. Což je velká škoda. A právě tenhle aspekt nás vedl k nápadu, pokusit se k našim „putovním seminářům“ vrátit .a alespoň něco z těch doslova „prošlých debat“ písemně zachytit. Tento text je tedy první částí rozsáhlejšího souboru. V něm se chceme pokusit o jakousi rekonstrukci toho nejpodstatnějšího. Přejeme inspirativní čtení.

 

Je všechno ztraceno?

Krajiny, cesty, debaty. S kolegy z fakulty jsme během studií i v letech následujících nachodili stovky kilometrů. Putovali jsme po nejrůznějších končinách a během chůze jsme samozřejmě debatovali. Vedli jsme hodiny a hodiny vášnivé debaty. Teprve po relativně dlouhé době jsme si uvědomili, a pravda, byli jsme trochu udiveni, že si zpravidla velmi dobře pamatujeme jednotlivé cesty a krajiny, daleko méně naše debaty. Začali jsme zvažovat, co vlastně z těch stovek hodin strávených debatou zůstalo? K čemu vlastně nám byly? K čemu vlastně všechny ty debaty vedly? Stovky kilometrů po celé zemi, stovky debat a na nic? Všechno nenávratně pryč, všechno ztraceno? To by byl děsivý závěr. Posléze jsme ho zavrhli, ale červ pochybností v nás zůstal.

Je všechno zachováno? A v jaké podobě? Naštěstí jsme záhy našli útěchu a rozhřešení. Narazili jsme na zajímavou esej s názvem „O čem to jen bylo“ (in Respekt, 1. - 7. listopad 2010, str. 70). Napsal ji James Collins, americký spisovatel a novinář, který také dlouho pracoval jako redaktor časopisu Time. V eseji rozvádí zajímavou úvahu. Collins se v ní svěřuje, že hodně a rád čte a jednoho dne zjistil, že si z přečtených knih vlastně nic nepamatuje. Téměř nic. Tu tam celkové téma, atmosféru a pár momentů. To ho znepokojilo. Položil si stejnou a trochu děsivou otázku jako my: stovky knih, tisíce hodin a na nic? Hledal nějakou záchranu, hledal pomoc. Obrátil se na profesorku neuro-věd Maryanne Wolfovou, která kromě jiného napsala knihu: „Proust a kalamář: Dějiny a věda čtoucího mozku“. Profesorka mu vysvětlila, jak se četbou „…vytvářejí v mozku chodníčky, jimiž se posilují různé mentální procesy“, jak se dílčí prožitky a poznatky ukládají v naší kognitivní síti. Také mu řekla, že se v naší paměti, která má neuvěřitelnou kapacitu, „ ...ukládá mnohem více než si uvědomujeme. A ovlivňuje nás to, i když na to nemyslíme.“ A dále se Collins, autor zmiňované eseje, profesorky Wolfové a nepřímo i nás čtenářů ptá: „Znamená to tedy, že číst všechny ty knihy nebyla úplná ztráta času? I když si zdánlivě vůbec nepamatuji, co v nich bylo? „ Ona mu na to odpovídá: „To vše ve vás je. Jste součtem toho všeho.“ Tak vidíte: jsme součtem toho všeho. Doufejme, že se paní profesorka nemýlí. Pokud to co říká, platí pro čtoucí mozek a knihy, snad to platí i pro mozek debatující a pro debaty. Nakonec jsme naše úvahy uzavřeli s úlevou následovně: takže nejen všechny ty cesty a krajiny, ale i ty stovky debat jsou nějakým způsobem v nás. Jsme součtem všech těch cest, jsme jakousi prapodivnou výslednicí všech těch krajin, všech těch debat a mnohaletého putování. Tak vidíte, dopadlo to dobře. Tenhle závěr vůbec nezní špatně. Pokud ho přijmeme, pak ty naše nikdy nekončící debaty měly vlastně pro nás daleko větší význam než si myslíme. Aby to nebyla jen prázdně znějící útěcha, pokusíme se k některým našim debatám vrátit a něco o tom napsat.

 

Naše útěky a co nás hnalo ven

Nevíme, zda bychom do volné přírody chodili tak často i za jiného, normálnějšího režimu. Asi ano, ale témata debat by určitě byla jiná. Debilizující tlak nesvobody, tlak marxistické demagogie a všeprostupující „rakovina rozpadu“, to vše nás vyhánělo ven. Ven z města, ven do volné krajiny, ven na cesty. Byly to stovky kilometrů a stovky debat. A my jsme součtem toho všeho: marasmu, přátelství, nekonečných debat i těch procházených krajin. Děkujeme!

Proč oživovat staré debaty, proč o nich vlastně psát? Odpověď je relativně prostá. S kolegy patříme ke generaci, která většinu svého dospělého života prožila v totalitním režimu. V režimu, který byl plný násilí, bezbřehých planých frází a keců, plný zloby, ale také humoru a přátelství. Bylo by škoda, kdyby všechny naše zkušenosti i ty stovky hodin přišly vniveč. Myslíme si, že mnohé postřehy a náhledy jsou v jistém smyslu cenné a mohly by se z mnoha důvodů nastupující generaci hodit. A možná dost brzo. Bůh ví, co nás čeká. Lidská důvěřivost i zhůvěřilost je téměř nekonečná. A dokáží na sebe brát ty nejroztodivnější podoby. Důvěřivost a iluze. Všichni jsme trochu líní a máme tendenci žít v konejšivých iluzích. Jednou z iluzí je náš dojem, a velice velice mylný dojem, že náš současný relativní blahobyt je trvalý stav. Že demokracie je jednou provždy daná. Ne, ne, ne, třikrát ne. To vše je proces. Je to neustálé střetávání mnoha protichůdných sil či tendencí: zmaru, rozpadu a násilí na jedné straně a rozvoje, růstu a spolupráce na straně druhé. Je to střet mezi chaosem a pro-růstovým řádem. Evoluce díky lidské kultuře neskončila, evoluce stále běží.

 

Investice do svobody jako nutnost i jako osobní rozhodnutí

Mnohé běží mimo nás, mimo naše vědomí i možnosti a přesto si možná budeme muset vybrat: chceme pasivně přihlížet rozpadu nebo aktivně podporovat pro-růstový řád? My jsme si s kolegy vybrali. Života v ghettu, ač bylo plné černého humoru, už jsme si užili dost. V ghettu se nám skutečně nelíbilo. Nevíme, zda si vůči nastupující generace a především vůči gymnasistům můžeme dovolit jistou familiárnost, ale snad ano. Tak tedy: Dámy a pánové věřte nám, svoboda skutečně není k zahození. Můžeme srovnávat, poznali jsme obojí. A společná i osobní svoboda také není sama od sebe. Svoboda je dřina a není zadarmo. I na ní se musí aktivně pracovat, neustále do ní „investovat“. S kolegy se o to pokoušíme. Už dlouhé roky. Ptáte se, jak se dá do vlastní svobody investovat? Jak k ní přispět? Nevíme to přesně, ale tušíme, že jakési minimum je relativně jednoduché: alespoň se vzdělávat, naučit se kriticky myslet a aktivně se bránit demagogii a skrytým manipulacím. Jinak se dožijeme resp. dožijete znovu ghetta a opětného znevolnění. Hodně lidí by si to přálo, hodně lidí na tom usilovně pracuje. Jsou mocní a mají hodně peněz.. Nevíme zcela jistě, zda by takováto znovu opakovaná zkušenost stála za to. Ale zpátky k onomu původnímu, tj. proč znovu oživovat staré debaty, proč o nich psát. Ano, svoboda resp. starost o ni, to je jeden z hlavních důvodů, proč se vracíme ke starým debatám a proč se pokoušíme napsat svého druhu „paměti“. Zároveň se také pokoušíme o jakousi reflexi vlastního života, života v tom prapodivném nepřátelském režimu. V režimu, který byl plný násilí, bezbřehých planých frází a keců, plný zloby, ale také humoru a přátelství.

 

Námět pro debatu během probdělé noci, při výletu, nad pivem či při jiné příležitosti

V těchto souvislostech se nabízí několik zajímavých a možná i osobně inspirativních otázek. Samozřejmě platí, že lze celý text hodit do koše. Lze se ale také o nějaké byť jednoduché odpovědi pokusit. V druhém případě přejeme hodně trpělivosti, odvahy a otevřenosti. A jsme si jisti, že každá i jen přibližná odpověď, bude čtenáři odměnou.

Co si neseme resp. co si nesete z předchozích padesáti let života v zadrátovaném ghettu?

Investujeme dost do naší společné svobody? Investujete dost do té vaší osobní?

Co si neseme ze všech těch knih, cest a debat? Co vy osobně?

Víme to? Tušíme to? Tušíte to? Alespoň trochu?

 

Jam Kobylka - terapeut, poradce, lektor
 

Tato stránka používá cookies. Vice info