Osobní reference klientů

 

Monika Zieneckerová

Dočkala jsem se a dlouho očekávané setkání s Janem se mělo dnes uskutečnit. Velmi jsem se těšila a byla otevřená všemu, co mě v jeho společnosti potká. Tolik jsem se těšila na zcela nový přístup k sebepoznávání spojený s Přírodou, moudrostí vlastní duše a člověka, který je nápomocen svými zkušenostmi, otevřeným srdcem a intuitivním vnímáním.

Na první pohled sympatický a usměvavý muž, ze kterého se linul tolik příjemný klid mi řekl: ,,Veďte nás a uvidíme, kam společně dojdeme." Pocítila jsem z té zodpovědnosti velký strach. V duchu jsem se sama sebe ptala: ,, Jak nás mohu vést, když se cítím teď v životě ztracená?" Ale důvěřovala jsem ... Janovi, sobě i "procesu", životu samotnému.

A tak společně s pvním krokem začala "pouť" plná sebeobjevování, zázraků, sdělení i sdílení, bolesti i čiré radosti a uvědomění. Každý krok měl svůj smysl, každé místo, k němuž jsem nás dovedla ke mě promlouvalo. Naprosto zřetelně. Díky Janovi jsem dokázala konečně zcela jasně vnímat veškerá poselství, která mi na té cestě přicházela. S každým krokem ...

Uvědomila jsem si více než kdy jindy, že se na svět kolem sebe dívám, ale plně JEJ NEVNÍMÁM. Vnímat totiž znamená něco zcela jiného. Najednou jsem se ocitla ve světě, v němž jsou odpovědi všude kolem. Vše se mnou začalo zcela přirozeně komunikovat. Více a silněji než kdy před tím. Ve společnosti Jana a jeho intuitivního vedení jsem se ocitla mnohem intenzivněji v přímém souladu a odrazu svého života. Mnohem intenzivněji. Ach, jaká krása! :)

Bolest dávno minulá se střídala se záblesky radosti. Přijetím všeho, co mě v nitru stále ještě bolelo jsem se otevřela paprskům světla, které s sebou přinesly zcela nové vnímání. Osvobodila jsem nejen sebe, ale i své blízké z "vězení", které jsem kolem sebe sama kdysi vystavěla. Vdechla jsem čerstvý vzduch do svých plic a spolu s ním opět pocítila svobodu, kterou jsem si konečně dovolila.

Společná "pouť" plná uvědomění, odpovědí a zázraků začala na ponurém, smutném místě, kam nás má duše dovedla ... proto, abych pochopila, přijala a odpustila. Stoupali jsme pak výše na krásná a hojností obdarovaná místa. Spolu s každým krokem se okolí více prosvětlovalo a zelenalo. Ožívalo spolu se mnou ... Sluneční paprsky začaly prosvětlovat koruny stromů, které jako moudří "obři" s radostí přihlížely té naší "pouti" vedoucí k mému sebeobjevení.

Ze smutného "Křiku do tmy" a naprosté prázdnoty na samém počátku našeho putování jsem konečně pocítila svá křídla ... ta, jež jsou nyní téměř připravena vzlétnout ...

Kukla plná bolesti, která byla nezbytnou součástí mého osobního vývoje a růstu, již splnila svůj úkol. Dovedla mě k sobě samé, k mé duši a vědomí, že mám svá křídla! Ta, která nebyla dlouho vidět ani cítit, a přesto pomalu rostla. Proč? Jen proto, abych mohla v ten správný okamžik vzlétnout ... :) Vyletět z temnoty a bolesti do světla a radosti vlastního, krásného a napněného života! Vědomá, otevřená, silná a milující, s otevřeným srdcem a láskou nejen k sobě samé ...

Život ... jak je krásný...
S hlubokou vděčností a radostí se nyní při psaní těchto řádků dívám na fotografii toho milého člověka, který jakoby svým úsměvěm a pohledem dává na vědomí, že vše je v naprostém pořádku. Že cesta je cíl a vše má svůj hluboký smysl. A také ... že na na "to" nejsme nikdy sami :)

Ty odpovědi a mnoho "bytostí" je neustále vedle nás. Život nám neustále odpovídá v každém detailu, situaci, skrze ostatní lidi, kteří vždy říkají právě to, co mají, co potřebujeme slyšet. A proč? Jen a jen pro náš osobní růst. Zrcadlí nám nás samotné. To proto, abychom se mohli poznat. Žádná setkání nejsou náhodná. S lidmi, místy, stromy, kameny, situacemi ...

Děkuji Vám milý Jane. Vaše vnímání pomohlo otevřít to mé. Vaše vedení a přítomnost na "mé pouti" mi pomohly se opět přiblížit ... sobě samé. S Vaší otevřenou pomocí jsem si dokázala odpovědět na mnohé své otázky. Vaše osobní nahlížení mi pomohlo také jasně nahlédnout ... :)

Vaše stopa v mém životě i srdci je nesmazatelná. Svým úžasným přístupem, zkušenostmi a pozitivním vyzařováním, to vše propojené se samotnou Přírodou a její moudrostí činí z Vašich poutí, dle mého vnímání, zcela nový rozměr v sebepoznávání ... :)

Děkuji Vám milý Jane ...

S láskou a hlubokou úctou,
Monika

 

  

Veronika Kolínková

Dobrý den,

sedím doma u otevřeného okna, dívám se na stromy, slyším zpívat ptáky. Mám puštěnou hudbu, ale jen potichu, abych dokázala vnímat vjemy zvenku. Ze včerejška mi zůstala velká citlivost na všechny podněty zvenku. Jsem ve stavu, kdy mě bolí každé ostré slovo, nešetrný zvuk, prudký pohyb. Nad kopci se tvoří temné mraky, přesně jak to mám ráda. Život je nádherný.

Dívám se v myšlenkách na člověka, který včera procházel krajinou, tím člověkem jsem já. Od chvíle, kdy jsme začali stoupat, jsem se nacházela ve zvláštním stavu nevědomí. Nepřipadala jsem si nijak zvláštně, nebyla jsem změněná. Byl to pro mě v tu chvíli přirozený stav, jako bych ani nikdy jiná nebyla. Večer po příjezdu domů jsem se začala navracet zpátky do hlavy a teprve tehdy mi došlo, jak moc jsem byla jinde. Objevil se vlčí hlad, bolest těla se ozvala naplno, padla na mě obrovská únava.

Už dlouho vím, jak dobře na mě působí Oshovy meditace. Ten chlápek, vědomý blázen, věděl, že spontánním pohybem těla se můžeme dostat do no-mind stavu. Každá oshovka pro mě byla hodinou plnou úlevy, svobody a poznání. Ale... je to jen hodina. Vždycky byla. Naše včerejší putování bylo jako pobývat v oshovce a netušit, kdy skončí a kam mě dovede. Hudbou a vedením pro mě nebyl záznam na CD, ale zvuky přírody a barvy v temnotě za mými zavřenými víčky nahradily barvy, které viděly moje oči. A já vím, že kdybych to Oshovi mohla vyprávět, smál by se nahlas, tančil by svůj bláznivý tanec a křičel by na mě - jdi do toho, jdi ještě víc!

Kyčle a záda mě začaly bolet hodně brzy, skoro hned zkraje. Ale moje úžasné tělo šlo dál a vytěsnilo mysl takovým způsobem, že bolest sice byla přítomná, ale jakoby ani nebyla moje. Mohla jsem jí pozorovat, mohla jsem jí popsat, ale nepřevzala nade mnou vládu. Byla jsem silnější. Bylo to jako překročit hranice, ale nebyly to hranice mého těla, byly to hranice mé mysli, hranice tvořené omezeními, které jsem si vystavěla na základě toho, co mi někdo řekl nebo co jsem si přečetla a přijala to za své.

Když jsem se ráno probudila, moje první myšlenky patřily krajině. Nejvíc mám v hlavě vrytou tu část, kde jsme seděli na asfaltu, já jsem brečela a v srdci mi zrálo poznání. Vidím stromy, brouky i jitrocel, který tam na cestě vyrůstal bez ohledu na asfalt - on si prostě vybral místo k životu a žádné nepříznivé podmínky mu nemohly zabránit v tom, aby vyrostl a žil. Je zvláštní uvědomit si, jak příroda reaguje. Jedno obrovské vědomí, které se na mě najednou zaměří a rozhodne se, že mi pomůže nést to břímě. Velká masa zelené barvy a bzučících věcí a tekoucí vody se v jednu chvíli stane z pozorovatele léčitelem. Tohle je zázrak života. Zažila jsem zázrak.

Sedím tady a brečím, obrovská úleva. Myslím na věci, které mi dělají dobře. Překrásné staré hřbitovy, podzimní mlhy, dlouhé zimní noci plné sněhu a prudkého větru, krákání vran, ale i vajíčka, smetana a máslo, vlézt nahá do proudu studené vody, vylézt uprostřed noci z postele a jít ven, nebát se velkých psů, sednout si na kámen i když je studený - všechny ty věci a činnosti, před kterými mě varují a říkají mi, abych byla opatrná a nepokoušela osud a já teď vím, že to jsou přesně ty věci a činnosti, které potřebuju a které chci prožívat a můžu, vím že můžu. Půjdu tou cestou a zanechám za sebou hluboké stopy, protože vím, že můžu.

Tohle všechno jsou pocity, které jsem včera neprožívala. Pojmenovat je dokážu až teď, když jsem se vrátila do vědomého stavu a vidím, co se včera dělo. Protože včera se opravdu jen dělo. Prostě jsem existovala a ono se to stalo. Tělo šlo a věci se děly. Emoce přicházely a odcházely, někdy nebyly vůbec, nic ve mě nesetrvávalo. Když jsem měla radost, pominula, když jsem byla naštvaná, emoce se ve mě zatočila, dostala se na povrch a odplynula. Krajina byla přátelská, ale chvílemi i přímá a nekompromisní. Člověk občas potřebuje pecku do tejla, aby si uvědomil ty správné věci.

Dnes ráno jsem prošla dva pokoje a stále napojená, citlivě přemísťuju věci. Dnes hodně intenzivně a intuitivně vnímám, kde je moc věcí shluklých k sobě takovým způsobem, že brání proudění energií. Nikdy jsem nečetla knihy o feng-šuej, ale dnes to cítím a využívám toho, že nepotřebuju žádnou příručku. Že to poznám a můžu s tím okamžitě něco udělat. Zbytek dne mám na to, abych prošla i zbylé dvě místnosti. Králík je velmi spokojený, běhá za mnou, pomáhá mi a vypadá, že se dnes se mnou cítí dobře. Přítel si mojí večerní SMS nepřečetl, takže jsem nakonec přece jen byla překvapením, ale měl velkou radost, že jsem doma a byl to šťastný návrat. Říkal jste, že dojezd může trvat několik dní. Jsem připravená tuhle zvýšenou citlivost využít k tomu, abych kolem sebe a hlavně v sobě vytvořila prostor, který se pro mě stane krásným a bezpečným domovem.

Přijdou jiné věci k řešení. Některé jsem včera nastínila, ale ještě nebyl čas, aby se ukázaly. Ten čas přijde. Teď si chci jen užívat přítomný stav. Po meditacích mi často říkají - zachyť ten stav! Kdybych včera zkusila zachytit cokoli z toho, co jsem viděla, obrátilo by se to proti mě. Jak bych mohla zachytit čmeláka, lišku nebo motýla? Nechávám tedy ten stav, aby mnou svobodně proudil, dnes jsem naplněná a co bude zítra, na tom nezáleží.

Děkuju za Váš čas, za to, že jste mě provázel. Sama bych se odvážila zmizet na celý den v přírodě, ale ne zmizet takhle hluboko v sobě. Je to pro mě obrovská zkušenost. Je příjemné zmizet a je příjemné se vracet.

Díky a přeju krásný den.

Veronika K.

 

 

Eva Ráčková

Od dětství se ráda toulám krajem, miluji cestování. Hned, jak přišla první možnost, udělala jsem si kurz průvodce a procestovala Evropu.

Navštívila evropské metropole, konečně uviděla Paříž, Londýn, Neapol, Řím.... vylezla na Vezuv...

Čím jsem starší, tím raději cestuji a putuji domácí krajinou, nořím se do krajiny vlastního nitra, hledám cestu domů, sama k sobě.

Když přišel další čas pochybností a nevíry ve vše, všechny, v to, co dělám, jak to dělám i to, co nedělám... prostě nevíry v sebe, přišel čas další supervize a já objevila doprovázené poutě.

Ještě nikdy jsem nebyla na Řípu. Pro milovníka historie a domácích legend především je to z mého pohledu velká ostuda.

Když jsem si přečetla Janovy stránky, bylo mi jasné, že toto je moje cesta. Něco, co mi pomůže dostat se zase dál.

Jan mě překvapil. Když jsem mu napsala, požádala ho o pomoc a svěřila se se svým cílem, jen mi oznámil, kde přistoupí do vlaku.

Aha.....

Něco asi zase bude jinak, řekla jsem si, otevřela mapy.cz a hledala, kudy že se to na tu naši svatou horu vlastně jde. Zvyklá z průvodcovských dob, vytvořila jsem přesný itinerář, vyhledala na idos.cz všechny možné spoje a začala se těšit.

Jaké to asi bude?

Setkali jsme se na nádraží, nastoupili do vlaku a vyrazili do Roudnice. Dlouhá cesta z Prahy příjemně ubíhala, hovor se pomalu rozvíjel. Když jsme vyšli z roudnického nádraží, řekl mi Jan, že teď půjdeme tam, kam mě nohy ponesou. Sdělil mi pár základních pravidel, kterými se řídí, z nichž vlastně to jediné a nejdůležitější pro mne bylo, že nyní je vše na mě. Já určuji směr, trasu i tempo a to nejen putováním krajem, ale i mým vlastním nitrem. Moje právo veta je absolutní.

Na jednu stranu velmi uklidňující, na druhou zneklidňující, protože to zase bude jen a jen na mě...

Všechno se pak odvíjelo jinak, než jsem si naplánovala – v neznámém městě jsem nenašla infocentrum, abych si mohla koupit turistickou vizitku a mapu, nenašla jsem červenou značku, ale modrou, která nešla lesem, ale loukami, prostě všechno se vymykalo mému plánu. Za to jsem si nevšimla tak důležité věci, jako že mě na cestě zdraví Merlin.... jeho jméno se skvělo na poznávací značce auta, na kterou mně musel Jan upozornit.

Á děvče, nejsi tady a teď, uzemni se.

Smířila jsem se tedy s tím, že všechno je jinak, nejspíš správně, a ne tak, jak já si naplánovala.

To moje plánování....

Opustili jsme město a dostali se do otevřené krajiny. Procházeli jsme blátivými cestami, úvozy lemovanými stromy, které měly už dávno kvést, ale paní Zima, které se stále nechtělo odejít, jim to zatím nedovolila.

Uvolnila jsem se, došlo mi, že nemusím mluvit, myslet, řešit...že opravdu nemusím nic.

Jan se choval bezprostředně, nenuceně, nemluvil moc, nemluvil málo, mluvil tak akorát, většinou jen tehdy, když mě upozorňoval na nějakou zajímavost v krajině, na tisy v zahradě... stále mne vracel a udržoval v tady a teď.

Když jsme na cestě pod Řípem potkali malé umělé jezírko s ostrůvkem, na kterém rostl mohutný strom s rozdvojeným kmenem, zastavili jsme se. Děly se tam velké věci, nevím jaké, ale děly se.

Když jsme putovali dál nahoru pod Říp, věděla jsem, že už mám v ruce klíč, který jsem přišla najít. Že ho mám vlastně stále a pořád u sebe, jen jsem na to zapomněla. Zapomněla jsem, do které kapsy jsem si ho dala.

Cesta pod horu mi ubíhala sama, protože jsem vlastně už byla „nahoře“.

Přímo pod horou jsme se zastavili u turistických informací. Rozhlédla jsem se po místech, které jsou v sezóně určitě rušné, nyní byly prázdné, působily smutně.

Vydali jsme se nahoru.

Cesta se ponořila do lesa, pomalu stoupala vzhůru a byla tak zledovatělá, že se po ní nedalo jít. Legrační, ráno jsem vyndala z batohu nesmeky. Je jaro, ty už přece nebudu potřebovat... Omyl.

Hlavou mi problesklo několik takových situací, kdy jsme doplatila na stejné mylné předpoklady – to už nebudu potřebovat.

Cesta byla čím dál tím neschůdnější. Vpravo od ní se rýsovala ve sněhu a kamení úzká cestička.

Jdeme? Zeptal se Jan.
Jdeme. Odpověděla jsem.

Dali jsme se strmou cestou přímo vzhůru mezi stromy a kameny. Ze začátku to vypadalo dobře, ale časem se cestička ztratila a terén byl stále strmější, náročnější a „klouzavější“. Musela jsem na čtyři.

Hlavou se mi honily dva protichůdné scénáře:

To určitě nedám, tam nemohu vylézt. Je to moc vysoko, moc strmé a mě přestávají poslouchat nohy, dochází mi dech. Ale vzdát to už také nemohu, protože cesta dolů je pro mne teď už stejně náročná a neschůdná jako ta nahoru.

Druhý hlas ale říkal: klid, o nic nejde, máš čas, soustřeď se na cestu, na to, kam šlapeš, pokládáš ruce, čeho se chytíš, na který kámen stoupneš a kterému se naopak vyhneš.

Jana jsem nevnímala. Nesnažil se mi nijak přispěchat na pomoc.
Jana jsem silně vnímala. BYL tam. BYL se mnou a připravený.

Několikrát jsem ztratila rovnováhu a spadla. Zřítila se do měkké uklouzané lesní půdy mezi kameny. Naštěstí vždy tak šikovně, že se mi nic nestalo, utrpělo jen mé oblečení a to jsem naštěstí nikdy moc neřešila..

Zřítíš se po zádech dolů a už se neposbíráš, blesklo mi hlavou.

Ale co bys se řítila, klid. Dávej hlavně pozor, kam šlapeš, promysli si každý krok, nespěchej, říkal vnitřní hlas.

Ano, nespěchej! Máš čas, ten čas je tvůj, nepromarni ho, slyšela jsem svou intuici.

Jan byl stále za/se mnou.

Když jsem spadla už asi potřetí, se slovy: "Vy byste to zvládla, ale dejte mi batoh, pomůžu vám." mi pomohl na nohy a vzal si můj těžký batoh.

Ulevilo se mi.

Na vrchol bylo už jen pár metrů a ještě několik světelných let.

Věděla jsem, že hora Říp není zdaleka tak vysoká a náročná jako ta hora, kterou jsem měla ve své hlavě. Všechno to kamení, které jsem za poslední léta „odnosila“ a nedonesla dost daleko, se opět poskládalo v horský štít, přes který jsem se musela dostat.

Opatrně a pomalu, od stromu ke stromu, od jednoho bezpečného místa ke druhému, většinou po čtyřech, jsem postupovala nahoru. Stoprocentě jak snad ještě nikdy jsem se soustředila na to, co dělám.

Vně jsem zdolávala posledních pár metrů k vrcholku hory, neprošlapanou cestou mezi kamením a sněhem, mezi dalšími pochybnostmi a bubáky uvnitř, kteří se vynořili z hloubek mého nitra, jsem po všech čtyřech a opatrně, „pekelně“ soustředěně, stoupla vzhůru.

Věděla jsem jistě, že se nahoru dostanu. Věděla jsem to už pod horou, jen jsem nevěděla, co na své cestě objevím a každým krokem ukotvím v sobě.

Bylo to úžasné. Zažívala jsem nikoliv strach, že to nezvládnu, ublížím si, něco si zlomím, či jako astmatička skončím z té vší námahy v nepříjemném záchvatu. Nic takového. Zažívala jsem radost a pocit bezpečí. Radost proto, že s každým krokem nahoru za mnou dole zůstávalo všechno to, co už nepotřebuji. Pocit bezpečí, protože Jan tam prostě jen BYL.

Nezasahoval.

Jen BYL se mnou jako zhmotnění všech mých světelných přátel a strážců, mého vědomí sebe sama.

Nahoře svítilo slunce. Byl krásný den. Odpočinek na lavičce pod rotundou i cesta dolů byly příjemné. Klidná výměna zkušeností, povídání a další sdílení.

To podstatné se ale událo POD horou a na strmé cestě NAHORU.

Na tuhle pouť nezapomenu. Nejen proto, že byla první, ale především proto, že zhmotnila všechny ty „klacky, které si sama házím pod vlastní nohy“ a také zhmotnila to, co všichni víme: nikdy a na nic nejsme sami :o)

Díky Jane.

 

 

 Jan Čejka

 “Po příjemném a podnětném povídání s Honzou na téma hojnost a proudění financí, jsem si připomněl, kdo jsem, co mám v plánu a co chci dělat. 

Otevřela se brána do vesmíru a po duhovém mostě ke mě začaly proudit velmi příjemné a zajímavé příležitosti a začal jsem se setkávat s bytostmi, se kterými mám společné záměry a vzájemně si je pomáháme realizovat.

Pokud chcete žít šťastný život, poznejte své silné stránky a Vaše plány, co chcete v životě dělat.

Pokud nevíte, jak na to, kontaktujte Honzu. Vzpomenete si :-)

Jan

 

 

 Adam Svejkovský

“Dlouhodobá spolupráce s Janem Bímem (Honzou) je pro mne vždy silná, velice hluboká a důležitá zkušenost. Ve svém životě jsem se zatím nesetkal s nikým, kdo by tak vhodně, skormně a přitom velmi efektivně naplňoval roli mého mentora, podporovatele a v neposlední řadě váženého přítele na takto hluboké duchovní úrovni.

Nejde o množství ani frekvenci setkání, ale jejich hloubku a význam pro náš život. S radostí a klidem v srdci mohu upřímně říci, že každé naše setkání s Honzou ve mne zanechá hluboké a transformační myšlenky i zkušenosti, které mají značný význam pro můj osobní i profesní rozvoj.

Spolupráci s Janem vřele doporučuji všem, komu vyhovuje klidný, zdravý, bezpečný a vyzrálý přístup člověka, který svou hlubokou životní zkušeností může čerpat nejen z velmi široké teoretické základny, ale též z klíčových životních prožitků.

Honzo, těším se na každé další naše setkání a jakoukoliv formu komunikace (newsletter, semináře, osobní setkání, ...). Jsi pro můj život důležitým člověkem, přítelem a průvodcem světlem i tmou. Přeji Ti mnoho zdaru a klientů, kteří jsou ochotni na sobě pracovat a jsou otevřeni vystoupit ze své komfortní zóny do oblasti opravdového osobního růstu s důvěrou ve své i Tvé dovednosti a schopnosti. Věřím, že Tvá energie, zdravý prácovní přístup i naplňující inspirace Tě bude nadále posilovat při společné cestě nás všech. Děkujeme, že s námi sdílíš své dary, talent i zkušenosti. S hravým obdivem, vřelým díky a přáním mnoha úspěchu Tobě i tvým klientům.

Adam

 

 

Jaroslav Luhan

S Honzou jsem byl na podzim roku 2010 na třídenní pouti a za 6 měsícu na druhé třídenní pouti. Z výstupů, které jsem si odnesl, čerpám dodnes. U Honzy oceňuji velmi hluboké soustředění na klienta po celou dobu setkání. Je úžasné, jak dokáže využít přírodních úkazů a objektů, které při cestě míjíme, pro uvědomování si sebe sama a jako zrcadla toho, co prožíváme nebo jsme v minulosti požívali. Po poutích jsem publikoval rozhovor, který Honzovu práci přibližuje: http://www.mitvsehotovo.cz/2011/06/koucovat-lze-i-pri-putovani-prirodou-rozhovor-s-janem-bimem/ 

Jarda

 

 

Helena

Jane Františku Bíme,

od našeho výletu do brdských lesů v září jsem Vám zatím nenapsala. Ráda bych Vám vyjádřila svou radost a vděčnost, že jsem Vás potkala. Děkuji Vám za zasílání Novinek, nacházím v nich mnoho inspirace a pomoci. Stejně tak ve Vašich článcích a vlastních zkušenostech. Z našeho toulání po lesích mi překvapivě pomohly nejvíce věci, které mi na místě připadaly nelogické, srandovní nebo pohádkové ("Vinu odnesla straka") a pomohly mi dál přijímat můj život otevřeněji a víc bez rozumu a posuzování. Máte obrovský záběr vědomostí a zkušeností a témat k hovoru. To je opravdu obdivuhodné a pro mě osobně velmi vzácné, protože se s Vámi dá mluvit téměř o všem. Hodně mi pomohla metoda Ho´oponopono, při jejím praktikování se opravdu dějí věci. 

Děkuji Vám za rozšíření obzorů a budu se těšit, že spolu zase někdy příště půjdeme cestou necestou.

Helena

 

 

 

Tomáš Anzari
tenisový trenér

 

S Janem jsem strávil 3 dny. Pouť jsem dostal jako dárek k narozeninám a týden mi trvalo než jsem se rozhodl a potvrdil nabídnutý termín. Předcházelo tomu podrobné prostudování jeho stránek. Díky tomu jsem si udělal představu, co by mě mohlo čekat. Získal jsem na dálku důvěru. 

Prošli jsme spolu část Svatojakubské poutě ze Zadní Třebaně přes Karlštejn, Svatý Jan pod Skalou, Beroun, Nižbor až do Roztok. Šli jsme pomalým tempem, abychom měli prostor si všímat krásy, která se ukazovala na každém kroku. Spali jsme obě noci pod širákem. 

Nikdy nezapomenu na probuzení, při kterém jsem pozoroval měsíc, pohybující se nad horizontem nalevo a chvíli na to zprava pronikající paprsky slunce pomalu klouzající z korun stromu dolů na zem, aby vysušily kapky ranní rosy. Druhou noc jsme spali na vyhlídce nad Berounkou. Zapadající slunce a skála pod nohama - místo jako stvořené pro Tai-chi. Střet civilizace s přírodou se nám připomněl krátce před setměním, když čtyři srnky začaly přecházet řeku a byly vyrušeny projíždějícím autem. Pracovali jsme s mapou života, která otevřela témata k přemýšlení a sdílení.

Pouť mi pomohla uvědomit si neznámé souvislosti mého příběhu, se kterými nadále pracuji. Naučila mě také vidět přírodu jako pomocníka, na kterého se můžu kdykoli obrátit, když potřebuji odpověď na naléhavé otázky. Člověk se tam zklidní a pak se mohou dít věci, když se jim nebrání. To vše se mohlo stát díky Janovu přístupu, který nevytváří na člověka tlak a nechává každému najít si vlastní tempo.
Díky moc Jane

Tomáš

 

 

 

Radek
manažer controllingu

 

Ahoj Honzo,

záměrně jsem si ponechal menší časový odstup, aby se všechno důležité, co proběhlo na pouti, mělo čas vnitřně se projevit.

Jsem moc rád, že jsem Tě mohl potkat na své životní cestě a děkuji Ti za světlo, které jsi přinesl do mé duše. Otevřel jsi mi dveře duchovního prostoru, z ptačích pírek složil postupně křídla a ještě mě stihl naučit létat. Po dvou dnech pouti vidím okolní svět i sám sebe jinak.

Slova jako je Bůh, Láska, tvořivost, intuice, emoce, energie, dech, sen a ticho mi totiž málem postupně zmizely ze života. Jsem šťastný, že jsem mohl na pouti s Tebou alespoň částečný význam těchto slov skutečně PROŽÍT.

Bylo to opravdu velké PROBUZENÍ.

Vím, že je to teprve začátek. Zrod nové cesty, kterou jsem doposud marně v životě hledal.

Ještě jednou DÍKY za tento DAR a těším se na další pouť.

Radek 

 

 

 

Eva
programátorka

 

Honzo,

poznala jsem Tě náhodou v době, kdy jsem se vyrovnávala s rozvodem po mnohaletém manželství. Ještě jsem to neměla zpracované a vyřešené a přemýšlela jsem o tom jak žít, abych co nejlíp využila svoje možnosti a byla spokojená. Vzpomínala jsem na svoje rodiče, dětství, na svoji vlastní rodinu a děti a snažila jsem se co nejlépe pochopit sebe a svoji cestu.

Tvůj způsob práce prostřednictvím doprovázených poutí mě okamžitě zaujal, protože jsem celý život milovala pěší turistiku. Možnost mluvit o svých problémech a duchovních otázkách během chůze v přírodě a nechávat se inspirovat, mi připadalo pro mě neuvěřitelně přiléhavé. Jsem spíš introvertní člověk, zpočátku jsem byla nejistá, ale to brzy pominulo, když jsem pochopila, jaký máš vztah k lidem, plný porozumění, lásky, taktu a úcty.

Byli jsme spolu už na několika poutích. Každá z nich byla modelem části života, kdy se zvědavostí čekáme, co se na cestě stane. Vždycky něco přijde, něco zajímavého potkáme, zažijeme, řešíme, pokaždé je to úplně jiné. Učíš mě, že se nemám bát a mám s důvěrou přijímat vše, co život přinese, být otevřená. Naučila jsem se víc vnímat krásu přírody a čerpat z ní energii. Zkoušeli jsme meditovat a najednou mně to šlo. Mluvím s Tebou o všech otázkách, které v době mezi poutěmi řeším a tím získávám větší jistotu ve svých rozhodnutích. Boříš staré předsudky, posloucháš, rozumíš. Nedáváš rady, ale pomáháš hledat odpovědi v sobě.

Děkuji Ti za to a těším se zase někdy….

Eva

 

 

 

Stanislav Kůra, MBA
Chief Strategy & Product Development Officer
Telefonica O2 Czech Republic, a.s.

 

Milý Honzo,

i když jsem zcestoval už více než padesát zemí světa, velmi rád vzpomínám na těch pár týdnů, které jsme strávili společným putováním jihem Latinské Ameriky a na naše filozofické diskuze ve stanu před usnutím. Významnou měrou ses přičinil o to, že šlo o jednu z nejhezčích cest mého života. Cestu, na které jsem se úplně a absolutně odpoutal od každodenních starostí a svou mysl zaobíral úvahami o věcech mnohem zásadnějších. Aniž bych to tehdy tušil, pomohly mi připravit se na důležité životní rozhodnutí o pár měsíců později. Rozhodnutí, kterým jsem se vrátil nohami zpět na zem a začal se opět radovat ze života.

Nedávno jsi sám učinil zásadní rozhodnutí a odstartoval novou životní pouť. Přeji Ti na ní hodně štěstí a ještě více zajímavých poutníků! Ti, kteří Tě poznají, rozhodně nebudou litovat.

Od naší společné cesty uplynulo přesně pět let a já si opět pohrávám s myšlenkou na putování za hranice „normálních“ dovolených. A bude mi ctí pokud se ke mně přidáš!

Standa Kůra

 

 

Tato stránka používá cookies. Vice info