Muna aneb o pomíjivosti

Byl březen, měsíc jara a také měsíc, ve kterém se narodili oba mí rodiče. Oba jsou už po smrti, a tak na ně v tomto měsíci vzpomínám intenzivněji než jindy. Možná i proto jsem se rozhodla vydat se na výlet do Mikulovic, vesnice, kde jsme s rodiči bydleli až do mých 15 ti let.

Vystoupila jsem z autobusu u obecního úřadu a nejprve jsem se vydala ke kostelu. Tyčí se nad celou vesnicí na takovém malém kopečku a je vidět ze široka, daleka. Není divu, je to nejmonumentálnější kostel na celém Jesenicku, kostel sv. Mikuláše. Stoupá se k němu po širokých schodech. Když jsem po nich kráčela, vzpomněla jsem si, jak jsme si zde se spolužačkami cestou ze školy hrávali na svatby. Rozdělily jsme si role, a hrály si na velké. Někdy, když byl kostel otevřený, jsme se odvážily až k oltáři, to pak ty svatby měly pravý punc něčeho výjmečného, jedinečného. Ale stačilo, aby nás tam načapal kostelník, který bydlel hned vedle, a mohly jsme mít veliký průšvih, protože každé takové výtržníky znesvěcující posvátné místo hlásil ve škole. Pousmála jsem se v duchu, naštěstí mně nikdy nenačapal, a i v tu jedinou chvíli, kdy jsme s děvčaty měly na mále, jsme nakonec stačily všechny utéct.

Ráda jsem se rozhlížela z kostelních schodů, protože byl odtud krásný výhled na vesnici. Vůbec jsem vždy měla ráda výhledy do krajiny, dává mi to pocit svobody a volnosti, i když se k obzoru třeba nikdy nepodívám, aspoň tam vidím. Ale já měla vždycky touhu poznat, co je za obzorem. Až mnohem později jsem zjistila, že i když to za obzorem bylo sebelepší, nakonec mi tam vždy chyběl pocit domova.

Byl krásný, jarní den, sluníčko svítilo, ptáci zpívali jako o závod a já se od kostela vydala dál do kopce, protože tam v dálce, za jeho vrcholkem a v lesích byl cíl mé dnešní cesty, bývalá kasárna, kterým se odjakživa říkalo Muna.

Šla jsem tou cestou a nořila se do vzpomínek. Minula jsem hřbitov, který je úplně na konci vesnice, a uvědomila jsem si, že jednou jsem tu jako malá holka šla s rodiči někomu na pohřeb, asi to byl někdo cizí, protože nikdo z mých blízkých zde naštěstí neleží. Ale nejen smutek zde měl svou cestu, opačným směrem to bylo naprosto obráceně, tady odtud totiž začínaly prvomájové průvody. Děti měly mávátka, dospělí transparenty, vše kolem cesty bylo vyzdobené prapory a všichni jásali a provolávali slávu. Bývalo to bylo docela upřímné, protože mnozí lidé tehdy věřili, že žijeme v době, kdy si budujeme své lepší zítřky.

A pak už jsem byla na vrcholu kopce, kde se cesta lámala na obě strany. Když jsem se otočila, jakoby pode mnou se tyčila věž kostela a na straně druhé mezi stromy vykukovaly nízké a dlouhé budovy kasáren. Z dálky to vypadalo skoro stejně jako kdysi před více jak 30. léty. Ale čím vice jsem přicházela blíž, tím více jsem viděla změny, které zde nastaly. Jedna z prvních byla, že zmizela závora přes cestu a plot. Až tady jsme se jednou dostaly s kamarádkami, když se nám začala zapalovat lýtka a my se vydaly za vojákem, do kterého jedna z nás byla zamilovaná. Bylo to legrační, byly jsme holky puberťačky a ti kluci, starší jen o 4 roky se nám zdáli tak dospělí, tak nedosažitelní, za tou závorou. I proto skoro každá z nás byla do nějakého vojáka více či méně tajně zamilovaná. Většinou však platonicky, protože starších děvčat zde bylo také dosti, a ty před námi měly přednost, protože ty mohly na sobotní zábavy, kde se s nimi tak snadno seznamovalo.

Asi to i takto bylo s mou mámou a tátou. Vlastně díky těmto kasárnám se ti dva seznámili, táta sem narukoval a máma bydlela dole ve vesnici jen s maminkou v malém domečku na konci vesnice. Táta pocházel z jižní Moravy a tady se mu vůbec nelíbilo, neměl rád hory, ani zimu, která je tady tak dlouhá. A přesto se ti dva vzali a po bratrovi jsem se jim narodila i já. Představovala jsem si, jaké to asi před těmi 60. léty bylo, když ti dva byli ještě mladí, naivní, nezkušení a plní elánu, jako kdysi já.

odkazStála jsem na místě, které bylo asi centrem kasáren, byla tu totiž vybetonovaná plocha a stožáry. V duchu jsem viděla roty vojáků, jak zde skládají přísahu, s vědomím, že toto místo bude pro ně domovem na dlouhé dva roky. Teď je tu prázdno a tráva si začíná razit cestu vším tím betonem.
Vrátila jsem se na cestu, která pokračovala dál do lesa, ze kterého místy vykukovaly další a další budovy. Tam byla druhá, mnohem větší část kasáren. Na internetu jsem se dočetla, že mimo jiné tu za války býval zajatecký tábor a na jejím konci tudy prošlo kolem 52 tisíc sudetských němců určených k odsunu, pak zde byla továrna na výrobu munice a muniční sklad. V 80. letech zde probíhala likvidace nosičů jaderných zbraní podle smlouvy Salt II. Celý areál byl tak významný, že podléhal několika stupňům utajení. V současnosti je téměř zcela zalesněný areál částečně využít jak průmyslový park, částečně jako území neformálního spolku neziskových organizací. Celkem se na ploše cca 200 ha nachází 145 budov různé velikosti a stáří, z toho významná část je v dezolátním stavu, nebo již zcela zdemolovaných. Za mého dětství a mládí, ale i pak, až do roku 2005, kdy byly veškeré aktivity armády ukončeny, zde pracovala velká část obyvatel z vesnice, buďto jako civilní zaměstnanci v továrně na výrobu munici, nebo jako zaměstnanci armády. Po zrušení posádky a továrny, přišli všichni i o práci.

Ale to už jsem přicházela do druhé části areálu a zastavila se u první cedule s nadpisem Stezka Munou, s podtextem O vztahu člověka, přírody a krajiny, kvůli které jsem vlastně tady. Rozhodla jsem se, že si projdu všech 13 zastavení a tak jsem se vydala na téměř neznatelnou cestu, která cíleně míjela nespočet asfaltových cest, kterými byl celý prostor protkán, jako pavučinou. Nořila jsem se víc a více do lesa. Místy jsem se musela vyhýbat bažinám i tekoucím potůčkům. Úvodní část vedla prostorem širokým asi 6 metrů, který byl z obou stran lemován betonovými sloupy, dnes už však bez pletiva. Napadlo mě, že tudy asi chodili vojáci i se psy. Bylo zde krásné ticho, které rušil jen zpěv ptáků. A najednou byl slyšet ještě větší hluk lámajících se větví, to můj pejsek vyrušil stádečko srn, které se před ním daly na útěk. Musela jsem ho dlouze přivolávat, nejraději by se rozběhl za nimi. Raději jsem ho přivázala na vodítko, nerada bych ho tady v tom obrovském prostoru hledala. A navíc na mně najednou začala padat divná nálada. Bylo chvíli po poledni, sluníčko prosvítalo místy hodně hustým lesem, a na cestách docela slušně hřálo, ale mně začalo být čím dál více úzko. Pomalu jsem začínala bloudit, a i když jsem našla další informační ceduli i s mapkou, kde byl celý areál ve tvaru srdce i s vyznačenými zastaveními, já se v tom podivném světě pomalu začala ztrácet. A ztrácela jsem se i tak nějak zevnitř.

U třetí cedule jsem se dočetla, jak probíhala ostraha objektu, že vojáci procházeli určený úsek dvě hodiny, pak měli dvě hodiny pohotovost a teprve pak si na dvě hodiny mohli zdřímnout. Okamžitě mi naskočila představa tatínka, mladého kluka, který se zde najednou ocitl, úplně sám ve tmě, určitě vystrašený, opuštěný. A toto na nekonečné dva roky. Nedivím se, že hledal něco, někoho, kdo by mu tento život, nebo spíše ztrátu normálního života, trochu ulehčil. Představovala jsem si, jak se poprvé s mámou setkali na zábavě dole v dědině a jak se pomalu jejich vztah začal rozvíjet.

Jenže v zápětí jsem si vzpomněla, jak mi táta kdysi vyprávěl, že jeden jeho kamarád neunesl ten přísný režim, a odloučení od rodiny, a na hlídce spáchal sebevraždu. Do úst si strčil hlaveň své pušky a zmáčkl. Jeho mozek se prý rozstříknul na několik metrů kolem. Brrr, ta představa mnou otřásla ještě i teď po letech. A jak příšerná musela být skutečná realita? Jak hrozné muselo být, žít v ní?! Co to muselo s duší těch mladých kluků dělat?

Kruci, kam jsem se to až ve svých představách dostala? Zrovna jsem šla kolem malého rybníčku, a na ceduli jsem se dočetla, že se jedná o požární nádrž, kterých v celém objektu bylo několik. Voda byla černá, a připomněla mi jiné jezírko na Rejvízu, nevím proč, možná jen svou barvou, ale také možná i pocity, které jsem tam mívala podobné. Voda ztělesňuje emoce a černá voda jsou emoce temné.

Najednou jsem tady už nechtěla být ani chvíli. I když příroda zde byla pěkná, celková atmosféra tohoto místa na mně začala padat jako těžká duchna. Byl to takový divný kontrast, místy téměř nedotčená příroda připomínající spíš džungli, protkaná asfaltkami s budovami více či méně rozpadlými. S pozůstatky stojanů, kde asi za svého času byly informace a příkazy. Ztrácela jsem se více a více.

V mysli mi vytanula další vzpomínka na okupaci v srpnu 1968. Na strach, který jsme my děti sdíleli s dospělými. Strach z vědomí, že bydlíme kousek od místa, které může být jádrem konfliktu, který by ve svém důsledku byl fatální i pro nás.

A také mé noční strachy, kdy kolem našeho domu jezdily nekonečné kolony aut. Nevím, proč jsem se bála, ale ten strach mě sžíral a způsoboval mi deprese. Byla jsem doma, s rodiči ve vedlejším pokoji, ale já se cítila opuštěná ve tmě, která mně děsila hlukem projíždějících aut a ještě něčím, co jsem tehdy neuměla definovat A nerozumím tomu ani dnes. A jen jsem se v těch pocitech ztrácela, tehdy i dnes. Rozhodla jsem se, že pro dnešek svůj výlet ukončím, než se ztratím úplně. Jen matně jsem tušila, kde asi jsem, a když jsem narazila na další cestu, která vedla směrem, o kterém jsem doufala, že vede tam, kam chci, vydala jsem se po ní. Za chvíli jsem se ocitla v polích a v dálce jsem uviděla remízek, který jsem znala z dětství. Jednou jsme tam s celou partou kluků a holek dělali oheň a opékali slepici, kterou kluci někomu ukradli. Ta dávno zapomenutá vzpomínka způsobila, že mi hned bylo o trochu lépe. Každopádně jsem byla na cestě, kterou jsem znala. Jenže mi došlo, že jsem ji znala z opačného konce, u našeho domu totiž začínala odbočka z hlavní cesty do lesa, která končila právě na Muně. Doposud jsem ji měla prochozenou jen po toto místo, kde jsem se právě zastavila. Dál už se nesmělo, protože dál byl plot. Uvědomila jsem si ten paradox, právě jsem poznala konec cesty, ze které jsem od dětství znala jen počátek. Jak symbolické. Na tady tom pomyslném rozhraní začátku a konce jsem si sedla do trávy a snědla svačinu, kterou jsem si sebou vzala.

Pak jsem pokračovala dál. Zprvu se mi ta cesta zdála stejná, jako před lety, ale brzy vše kolem ní začalo být jiné. Rozhlížela jsem se, ale téměř nic jsem nepoznávala, celý les, do kterého jsem vstoupila, byl jiný, než v mých vzpomínkách. A tak jsem chvílemi zase tápala, jsem tam, kde si myslím? Je to ta cesta, kterou znám, pamatuji si to dobře? Jsou mé vzpomínky správné, mohu se na ně spolehnout? Brzy jsem došla ke křižovatce, a ta mi přišla známá, jo, vypadá to, že ano. A když jsem v dálce uviděla malou vodárnu, už jsem si byla naprosto jista. Zvláštní, jak vše zde bylo mnohem menší, než v mých vzpomínkách, zato s lesem to bylo naopak. Byl mnohem větší a stromy vyšší. Já jsem vyrostla a tím se vzpomínka na krajinu zmenšila a naopak malé stromky se po těch letech změnily ve vzrostlé stromy. A asi i v mých vzpomínkách se něco zmenšilo, nebo jsem na to zcela zapomněla a něco jiného zase vyrostlo tím, jak jsem na to často vzpomínala.

Ke zmiňované vodárně vedl v mých vzpomínkách náhon, ve kterém jsme se jako děti koupali. Jestli tam bude, tak si to zopakuji, řekla jsem si. Byl tam a já sundala boty i kalhoty a vlezla do ledové vody. Uff, byla děsně studená, dokázala jsem v ní pobýt jen pár sekund, protože se mi začalo dělat špatně, po zimě už nejsem skoro vůbec otužilá. Ke všemu mně ještě rozbolela hlava, jako důkaz, že všechna naše omezení začínají v hlavě.

Vyskočila jsem ven a ještě mokrá jsem se oblékla a pokračovala v cestě. Stále jsem se rozhlížela, ale marně jsem hledala les svého mládí. Tehdy, tady z jedné strany byla stráň zalitá sluncem, kde jsem se ráda vyhřívala a snila své sny, že jednou odejdu do velkého světa, který mi bude klečet u nohou. Dnes je tu hustý a vysoký les, kterým slunce nemá šanci proniknout. I první dům, který se v zatáčce objevil jako potvrzení toho, že se blížím do vesnice, jen z jiného konce, byl jiný, než jsem si pamatovala.

Ale pak už jsem byla u pekárny, která byla o hodně menší a zchátralejší, ale venku na lavičce stále seděla paní Pekárníková, jen o 30 let starší. A to už jsem viděla naši zahradu, která byla rozlehlá a svou zadní částí dosahovala skoro až k lesu. A pak zadní část našeho domu a okno mého pokojíku. Chvíli jsem jen tak tiše stála a dívala se na dům, kde jsem strávila kus svého života.

Ještě jsem navštívila souseda, svého bývalého spolužáka, a u kávy si vyslechla jeho životní příběh. Vyprávěl mi o tom, že je ženatý 30 let, má 6 dětí a s manželkou se stali pěstouny dalším třem dětem. Jak to bylo těžké, ale jak je dnes šťastný, že těm dětem společně s ženou pomohli. Poslouchala jsem ho, vracela se ve vzpomínkách, a koukala se na sousední dům, který byl kdysi mým domovem. Tmavým, studeným a smutným, a o který jsem stejně nakonec přišla.

Ale pak už jsem musela jít, protože za chvíli mi jel autobus.

Doma jsem pak dál přemýšlela, co jsem prožila, v noci jsem špatně spala, protože se ve mně probudil divný pocit a nebylo mi s ním vůbec dobře. Přemýšlela jsem, co je to za pocit, stále jsem ho nijak nemohla uchopit. Je to smutek z toho, že mé dětství nebylo takové, jak bych si přála? Nebo lítost z toho, že jiní zvládli to, co já ne? A pak na mně odněkud zevnitř vyskočilo slovo pomíjivost. Když se mi to slovo objevilo ve vědomí, ihned jsem věděla, že to je ono. Ano pomíjivost. Včera jsem na vlastní kůži zažila, procítila, jak vypadá pomíjivost. Jak je všechno, ale úplně všechno pomíjivé, nic netrvá věčně a to, co se nám dnes zdá nesmírně důležité, může být zítra zcela zapomenuto, nebo naprosto změněno. Všechno postupně mizí, systémy, stavby, lidé, jediné co zůstává, i když i to se mění, je příroda.

I já jednou pominu, odejdu, zmizím. A jediné, co po mně zbude, bude možná vzpomínka v srdci mých dětí nebo jiných blízkých lidí. A možná také ne...Vždyť vše je tak pomíjivé. Jak těžké je smířit se s tím. Stejně tak, jak pro mě bylo těžké smířit se s odchodem mých rodičů. I když nebyli nijak ideální a nepřipravili mi příliš radostné dětství, odpustila jsem jim, protože to byli mí jediní rodiče. V mém srdci zůstali a to jediné je asi doopravdy důležité – láska. Ta jediná přetrvá a překoná úplně vše, pokud ji člověk ve svém srdci živí.

Pomíjivost je součástí života, a mě nezbývá, než se s ní smířit. Celý život však s tímto poznáním najednou nabývá úplně jiných rozměrů a kvalit.

Napadlo mne také, že včerejší výlet nebyl ve finále výlet, ale bylo to další mé putování. Protože mezi těmi dvěma pojmy je rozdíl v tom, že putování je obohaceno ještě o další rozměr, a to je rozměr duchovní. Že díky kulisám, které představuje příroda a prostředí, se v nás otvírají naše vnitřní prostory, naše vnitřní kulisy, a my v tu chvíli můžeme uvidět, co v sobě nosíme.

A tak do sebe nahlížím a dívám se do prostor, které se mi tímto putováním otevřely. Je tam pusto a prázdno, tma, strach, smutek. Ztrácím se v pomíjivosti všeho. Hledám tu lásku, o kterou jsem se snažila opírat, kterou jsem stále hledala venku. Lásku, kterou jsem toužila dostávat a občas i dostala, jenže pak jsem ji ve většině případů zase ztratila. Nebo se původně velká láska změnila na velkou nenávist. Proč?

Přemýšlím, nespím, ptám se sama sebe, hledám pravdu. A pak objevuji světlo, kterého se zachytávám. Je to moje láska k mým dětem, k mým rodičům, k některým lidem. Je to pocit, který vychází ze mě ven, ne obráceně, z vnějšku dovnitř. Začínám konečně do hloubky samotné podstaty chápat tuto pravdu. Pouze toto jediné mohu já sama ovlivňovat, tyto pocity mohu posilovat, budovat, zvětšovat a živit v sobě, jak jen já sama budu chtít. Jsou moje, a když nebudu chtít, nikdo jiný je nemůže změnit, ani mi je vzít.

Tma se pomalu rozsvěcuje a prázdné prostory se zaplňují...Vypadá to, že jsem díky přijetí faktu o pomíjivosti života konečně dospěla k základní pravdě, a to, že i když jsou vnější kulisy života včetně lidí v něm pomíjivé, vnitřní duchovní svět je trvalý, pokud je živen láskou.

Dagmar Baránková
http://dagmarbarankova.webnode.cz 

Muna II aneb o změně úhlu pohledu

 

Další texty autorky
Noc na Červené hoře 
Jak milovat svého démona 
Moje pravda a láska 
Vděčnost, něha a Agapé 
Splynutí duší

 

Tato stránka používá cookies. Vice info