Dagmar Baránková - Vděčnost, něha a Agapé

Uplynulo už pár dní od chvíle, kdy jsem se účastnila semináře Tři brány ke štěstí, které vedl Jan Bím. A stejně jako každé předchozí setkání s ním, i tento seminář ve mně zanechal velmi hlubokou stopu. Stále dokola si přehrávám celý průběh tak, jak jsem ho vnímala.

Seděla jsem naproti tomu muži, společně s dalšími 30 posluchači a pozorně poslouchala výklad, co jsou jednotlivé Brány a jak se s nimi pracuje. Několikrát jsem se v duchu musela pousmát, jak jednoduše techniky na první poslech zní, a jak náročná může být jejich realizace ve skutečném životě. V mém životě.

První brána – pozitivní pozornost k sobě samé a vnějšku. Brána pro mne kdysi téměř nepřekonatelná a zamčená na tisíc západů. Inu, ono je to těžké řídit se radami druhých dívat se na svět radostně, když mne mí nejbližší od prvopočátku utvrzovali v přesvědčení, že všechno je špatné, celý svět je špatný a špatná jsem i já, protože jsem se narodila, když o mne nikdo nestál. Potom je velmi těžké vidět pozitivní věci, když o jejich existenci zprvu nemělo mé vědomí ani ponětí. Můj filtr či kukátko, kterým jsem vnímala sebe i svět, byl jako černý zákal na očích, který téměř nešel odstranit. Jenže jednou jsem definitivně dospěla a zjistila jsem, že i já mám volbu. Mohu být oběť do konce života, nebo s tím, co se mi nelíbí, začnu něco dělat. Zvolila jsem to druhé, a začala pracovat, abych vyšla z té tmy, kde byl jen smutek, samota, bolest a strach. Ven, do světla.

Druhá brána – odpuštění. Další těžký oříšek. Jak odpustit někomu, kdo mi život tak negativně ovlivnil?! Je to přece ona, kdo by měl požádat o odpuštění, ne já, která jsem obětí. Ten první krok ke skutečnému odpuštění byl pro mne nejhorší ze všeho. V mých 53. letech říci vlastní matce – „odpusť mi prosím, že jsem ti ublížila" bylo, jako skočit ze skály do temné propasti. Tak obrovský jsem měla strach a hlavně vztek, za všechnu tu bolest a příkoří, ze kterých jsem vinila ji. Ona mohla za to, že jsem neuměla cítit lásku, protože mi ji nedala, ona mohla za to, že jsem neuměla žít, protože mne to nenaučila, ona mohla úplně za vše negativní, co se mi v životě stalo. Ještě několik setin sekundy před vyslovením té věty jsem zaváhala. Ale už jsem nechtěla žít s nenávistí, a nechtěla jsem být oběť. Všechno to trvalo už příliš dlouho. A tak jsem zavřela oči a tu větu řekla. Nezbořil se svět, ani nenastalo zemětřesení, vše se odehrávalo pouze v mém nitru. Obrazně řečeno. A najednou jsem cítila, jak ze mne padá obrovská tíha a také to, že mám křídla, díky kterým jsem nakonec bezpečně přistála na zemi. Od té chvíle se vše začalo měnit, a láska mezi námi konečně začala proudit. Poprvé v životě jsem ucítila, jaké to je milovat vlastní matku a také, jaké to je být milovanou dcerou. Škoda jen, že to trvalo pouhé dva roky, než máma definitivně odešla z tohoto světa. Ale i za ty jsem dnes vděčna...

Našla jsem návod i odvahu, jak procházet druhou Branou. A čím více jsem odpouštěla lidem kolem mne i sobě samotné, tím to bylo snazší a snazší.

Můj svět, i mé nitro se postupně rozsvěcovalo. Ale stále to ještě nebylo ono. Ve vesmíru ještě nedozněl smích andělů strážných, kteří mi pomohli začít milovat mého Démona, a já už věděla, čemu se tak živelně smáli.

Můj život mi to ukázal. Dostala jsem další tvrdou lekci. Naštěstí díky předchozím zkušenostem, jsem se už dokázala zastavit, zamyslet, přijmout svou chybu a vzít si z ní poučení. I když se mi to z počátku vůbec, ale vůbec nelíbilo. Přesto jsem už nad sebou měla ochranu a dopad celé situace nebyl tak fatální, jak se mi na první pohled zdálo.

Ale zpět k tématu a semináři.

Na řadu přišla Brána třetí – vděčnost. Svým vnitřním zrakem jsem ji viděla jako dlouhatánský tunel, táhnoucí se z mé minulosti až do přítomnosti. Vešla jsem do toho tunelu a znovu se podívala na své zážitky, na všechny situace, kdy jsem se cítila zraněná, zoufalá a totálně na dně. S tím rozdílem, že nyní jsem se na ně dívala s hlubokou vděčností. Za to, že se mi staly, za to, jak mne naformovaly, a za to, že jsem je mohla prožít. Ten vděk začal rozpouštět poslední zbytky negativního náboje a zůstalo něco, co se jen těžce definuje.

Každá událost, na kterou jsem pohlédla skrze filtr vděku, mne přestala bolet, a naopak jsem začala cítit, jak mne obohacuje. Čím dál více jsem se cítila být bohatá všemi událostmi, vším tím svým předchozím životem ve tmě. Prostě moje dosavadní temnota se přetavila „pouze" v životní, ničím nenahraditelnou a nezpochybnitelnou zkušenost.

Od té chvíle stále více cítím, že když procházím Branou třetí, tak se na samém konci proměňuji. Asi to ani nejde, aby se člověk nezměnil, pokud to dělá opravdu poctivě. (Nechtěla bych, aby to vyznělo jako vychloubání, prostě to jen konstatuji.) Navíc s takovým průvodcem, který sám čerpá z toho nejčistšího Zdroje...

Díky semináři jsem objevila další díl do své životní skládačky, kterým je vděčnost.

Tato vděčnost, kterou se nyní snažím neustále vnímat ve vztahu ke všemu, co se mi dělo a děje, svou setrvačností dál pracuje tak, že se někde uvnitř ve mně postupně otvírá místo, které je zatím velmi křehké a zranitelné. Vychází odtud zvláštní pocit, který jsem nejdříve vůbec nedokázala definovat ani pojmenovat. Až když mi přišlo na mysl slovo něha, věděla jsem, že to je ono. Něha, křehká a lehounce třpytivá, jako sněženka s kapkami jarní rosy. Jemná a při tom silná tak, že dokáže přežít i nečekaný mráz a sníh. Řekla bych, že toto je moje skutečná podstata. Něco, co jsem měla tak dlouho, uzavřené za spoustou masek a zdí, za kterými jsem schovávala ze strachu před zraněním a bolestí.

Mám za to, že odtud, přesně z tohoto místa, kde jsem nejvíce zranitelná, vede má pravdivá cesta ke štěstí. Je to pro mě tak nové a jiné...a vím, že pouze čas ukáže, zda jsem na správné cestě.



Tady měl být původně konec. Koncept jsem poslala Honzovi Bímovi k posouzení, zavřela notebook a šla spát.

Ráno, když jsem vstala a přečetla si jeho dotaz, zda text může publikovat, odpověděla jsem, ať ještě počká, že na něm ještě trochu popracuji. Měla jsem v úmyslu zamyslet se, zda jsem na něco nezapomněla a také opravit případné chyby.

A jak jsem si tak přemýšlela, došly mi dvě věci. Za prvé, že jsem do toho textu nedala něco hodně důležitého. A také jsem si vzpomněla, že dnes v noci mi Honza „vstoupil" do snu.

V něm jsme oba byli asi tak o dvacet let mladší. Vím to podle toho, že tam byly též obě mé dcery. Honza mi něco důrazně sděloval, jenže jsem si nepamatovala slova, ale pocity. Nějak souvisely s láskou, poněvadž jsem stále opakovala, že ho nemohu chtít, protože je ženatý. Naše „dohadovaní" trvalo nějakou chvíli, načež se sebral a zmizel ve skříni. Bylo mi to moc líto, protože mi s ním i přes to neporozumění bylo dobře. Přistoupila jsem ke skříni, ale ona udělala něco jako „chlamst", což mne vyděsilo natolik, že jsem odskočila, takže „polkla" na prázdno. Zkusila jsem to znovu, ale už nereagovala, a byla z ní zase jen obyčejná skříň.

Myslím, že ta skříň byl vchod do světa fantasie a snů, do světa imaginace. A můj věk, to byla přesně doba, kdy jsem si vědomě zavřela svůj vztah k Bohu. Tehdy jsem poprvé přestávala fungovat, protože jsem na sebe nakládala více, než jsem byla schopna unést. Začala jsem hledat pomoc, a moje první kroky vedly do kostela. Jenže tehdy jsem měla průvodkyni, která mi ukázala pouze náboženská dogmata a já z nich cítila tak obrovskou nesvobodu, že jsem se raději obrátila na psychiatra. Ten mě vyslechl a předepsal antidepresiva.

Nicméně od té doby jsem uměla zpaměti Otčenáš. Pomohl mi přežít chvíle o mnoho let později, kdy mi bylo skutečně nejhůře. Celé noci jsem probděla, ovládnutá strašlivou bolestí duše i těla. Tehdy nade mnou přebíral vládu můj Démon. Neustálým odříkáváním motlitby jsem se však pootevřela Bohu a On, jeho energie, Božská energie, Něco vyšší ho než já, způsobilo, že jsem si udržela jasnou mysl, nezbláznila se a nespáchala nějakou nepředloženost. Díky Němu jsem nepropadla Peklu.

Další, co jsem zapomněla uvést, byla technika Pozorování dechu. Spočívala v tom, že jsme chvíli sledovali vlastní dech s následným poodstoupením od místa, ze kterého jsme ho pozorovali, za současné pozornosti věnované tomuto místu. Ten postup asi zní složitě, ale není, je založen hlavně na schopnosti imaginace. Pokud se nám obraz našeho vnitřního světa povede, můžeme skrze toto místo odevzdat všechno, co nás tíží někam dál, mimo nás. Jak jsem pochopila já osobně, přímo Bohu. A toto je podle mne Brána do světa duchovních mysterií.

Když jsem si uvědomila všechny skutečnosti, došlo mi, že Honza v mém snu hovořil o lásce zvané Agapé, což je láska Boha k lidem, lidí k Bohu a člověka k člověku.

Teď už to vím zcela jasně a nic a nikdo na světě mi to nerozmluví. I když stále nemohu přesně definovat, kdo, nebo co je to Bůh...Vlastně ano, podle mne je to Agapé.

A aby toho nebylo málo, když jsem psala slova o Bohu, na Youtube mi začalo hrát Halelujah. Tečou mi slzy a jsem tak dojatá, že raději skončím.

 

 

Dagmar Baránková 21.1.2016

 

 

Noc na Červené hoře  
Noc na Červené hoře II 
Muna aneb o pomíjivosti 
Muna II aneb o změně úhlu pohledu 
Jak milovat svého démona 
Jak milovat svého démona II 
Moje pravda a láska 
Splynutí duší

Tato stránka používá cookies. Vice info