Při vaření oběda jsem vstoupila do stáří

Už nějakou dobu se mi sny téměř nezdají, protože moje duše se mnou začala hovořit i během dne, kdykoli se na ni jen trochu naladím. Takže občas sním s otevřenýma očima.

Poslední vize, kterou právě zaznamenávám, byla opravdu moc pěkná. Při tom v reálu se nic zvláštního nedělo, jen jsem vařila oběd. A najednou se moje myšlenky „zatoulaly někam", kde jsem viděla, jak se škrábu nahoru, na nějakou plošinu, od které mne dělilo jen několik metrů.

Nějak jsem „věděla", že mám za sebou hrozně dlouhou a náročnou pouť, stačilo se jen ohlédnout za sebe dolů, do minulosti, kde se v nedohlednu ztrácela klikatá cesta, plná překážek, místy zcela zahalená ve tmě. Vnitřně jsem byla dost unavená, přesto jsem cítila čím dál větší radost, že cíl mám na dosah ruky. Překonala jsem těch posledních pár metrů a najednou jsem byla TAM!

Krajina hojnosti

Rozprostřela se přede mnou nádherná sluncem zalitá krajina. Tráva, květiny, stromy, potoky, jezera a skály, vše hýřilo barvami a krásně jiskřilo. Krajina se táhla do nekonečné dáli, ale nějak jsem věděla, že někde tam, za tou vší hojností je další překážka, další stěna, která je však tak kolmá a hladká, že po ní nelze vystoupat fyzicky. Je potřeba dostat se do stavu smrti, aby člověk prošel.

Také jsem věděla, že než k ní dojdu, uplyne ještě spousta času. Nyní jsem se ocitla někde, kam jsem směřovala celý život, kde je dokonalá hojnost všeho a ta hojnost je i má.

Měla jsem z toho skoro dětskou radost a necítila jsem žádnou svázanost, omezení nebo strach. A ještě něco jsem si uvědomila. Všechno poznání, kterého jsem na své cestě životem až sem dosáhla, tady najednou není nijak důležité, ani nemá tak významnou hodnotu, jakou jsem mu doposud přikládala. Zde je poznání daleko niternější a je součástí něčeho, co nás přesahuje úplně ve všem.

Jako kdybych se dostala do bodu nula. Zvláštní stav. Cítím se tak trochu jako blázen v tarotu, který prošel celým systémem Velké Arkány, aby se dostal na konec, vědom si nového začátku. Blázen, který ví, že vše staré je za ním a nové ještě nenastalo. Existuje jen tady a teď. A je jen na něm, co s tou hojností všech příležitostí před sebou, udělá.

V tomto právě započatém novém stavu jsem si dodělala oběd, naložila na talíř a s chutí se pustila do jídla. Vše vypadalo stejně jako před tím, přesto mi bylo čím dál více jasné, že už nic není a nebude jako dřív.

Musela jsem se pousmát při vzpomínce, která mi při jídle naskočila – na krásně sugestivní projev pana Kemra, který v písni „Stáří" říká Michalu Kocábovi: „Já jsem tvé stáří, pozvi mne dál"... Kdysi mne písnička, hlavně ta slova, úplně děsila, bála jsem se, abych i já nebyla „stará mladá".

Dnes, právě nyní, jsem však rozmáchle a rozevlátě šťastná, protože mé stáří vypadá jako úžasná bělovlasá dáma. Sice se stárnoucím tělem, ale mladým duchem.

A říkám si, konečně jsem tady. Nemusím zvát nezvanou návštěvu, moje cesta životem mne přirozeně dovedla až sem a já zjišťuji, že můj nový stav je naprosto jiný, než jsem si kdysi představovala. Žádná hrůza a děs, ale naopak obrovská úleva. Jsem v nové, závěrečné etapě, v poslední třetině svého života. Sice teprve na samém začátku, ale vím, že na jejím konci mne čeká smrt.

Zvláštní, ani tato představa mne vůbec neděsí. Cítím, že život, který vědomě směřuje ke smrti, má naprosto jinou kvalitu, než ten nevědomý. Pro někoho může slovo smrt znít depresivně, pro mne však začíná být čím dál více motivační. Žít po zbytek života tak, aby každý den stál za to. Abych, až budu na jeho samém konci, mohla skutečně s klidem prohlásit, prožila jsem krásný a naplněný život.

Věřím a doufám, že toto mé vnitřní přijetí nového stavu se navenek projeví i změnou vnější, že můj uvolněný projev a postoj nebude lidem pro smích, ale naopak. Snad ze mne bude žena, která už nikam nespěchá, protože nepotřebuje nic dohánět, ale naopak si umí vychutnat každý přítomný okamžik. Žena, která si je vědoma svých nedostatků a nestydí se za ně, protože si uvědomuje, že právě tou odlišností je jedinečná. A hlavně žena, která se nebojí mít srdce dokořán láskou, která ji dělá autentickou, soucitnou, silnou, sebe-vědomou a laskavou.

Už první změna, kterou jsem okamžitě zaznamenala, byla, že do mysli mi přirozeně vstoupilo vědomí faktu, že odteď se budu učit schopnosti nenechat se už ničím a nikým spoutat, ale naopak všechna připoutání k čemukoli a komukoli postupně rozvazovat. S lehkostí a radostí, protože na konci mne čeká ta nejúžasnější odměna – opravdová svoboda a skutečný návrat domů.

A vládce cyklického času Kairos, na hodinách mého života posunul ručičkou, protože čas právě nazrál.

 

Dagmar Baránková
dagmar-barankova.cz 

 

 

Noc na Červené hoře  
Noc na Červené hoře II 
Muna aneb o pomíjivosti 
Muna II aneb o změně úhlu pohledu 
Jak milovat svého démona 
Jak milovat svého démona II 
Moje pravda a láska 
Splynutí duší

Tato stránka používá cookies. Vice info