Rozhodnutí a odpovědnost

Podle v podstatě všech duchovních tradic, je člověk obdarován svobodnou vůlí. Shodnou se na tom tradice křesťanské, židovské, muslimské, budhistické, indiánské, křovácké, aboridžinské, ... Co to ale vlastně znamená?

Každou vteřinu provádíme nějaké rozhodnutí. Jsou rozhodnutí, která provádíme spíše podvědomě - kam šlápnu, jak budu gestikulovat, tak rozhodnutí, která provádíme vědomě. Oba typy rozhodnutí mají pro nás zásadní význam, neboť ovlivňují náš život. Každé rozhodnutí vyvolá nějaké důsledky, které se ve hmotě projeví jako události - nějak se pohneme, něco řekneme či něco uděláme. Jakmile se rozhodneme, již nikdy nemůžeme toto rozhodnutí vzít zpět. Prostě se stalo. Co můžeme, je přijmout další rozhodnutí, které může být protichůdné proti prvnímu rozhodnutí. Důsledky těchto rozhodnutí se mohou vzájemně "anulovat", ale ani jedno z rozhodnutí již nemůžeme z historie vymazat. Důsledky jsou dány fyzikálními zákony, společenskými zákony, morálkou a dalšími faktory. Ve východních náboženstvích jsou důsledky rozhodnutí nazývány karma.

Svobodná vůle znamená, že se v kteroukoliv chvíli můžeme rozhodnout naprosto jakkoliv, ale vždy poneseme důsledky našeho rozhodnutí a nemůžeme se před nimi schovat. Extrémní příklad: můžete se rozhodnout někoho zabít, ale musíte nést důsledky tohoto činu - půjdete do vězení.  

Chovat se odpovědně tedy znamená, přijímat taková rozhodnutí, jejichž důsledky chci nést! Dělat rozhodnutí maximálně uvědoměle.

Lidé se často nechtějí rozhodnout. Bohužel jim nedochází, že "nerozhodnout" je také rozhodnutí, kterým vlastně vesmíru říkají: "Je mi jedno, jak to dopadne. Přijímám jakékoliv důsledky."

Podstatnými rozhodnutími jsou především rozhodnutí, jakými emocemi budeme reagovat na události kolem nás. Většinou se o svých emocích rozhodujeme pouze podvědomě, nebo-li jsme reaktivní. V podstatě reagujeme jako naprogramovaný automat. Při silné vůli, dostatečné energii a praktickém tréninku lze dosáhnout toho, že rozhodnutí o emoci, kterou budeme reagovat, budeme provádět vědomě. Dělá se to tak, že vědomí reaguje spontáně přirozenou reakční emocí. Náš pozorovatel (viz Cvičení pozornosti) tuto emoci zaznamená v jejím počátku. V tuto chvíli můžeme vědomým rozhodnutím odejmout pozornost (a tím energii) této emoci a vědomě spustit emoci (myšlenku), kterou chceme reagovat. Příklad je v článku Životní postoj.

 

Emoce a myšlenky se v našem vědomí rodí samovolně a jejich zrod nemůžeme ovlivnit. Nejsme tedy odpovědni za to, co nás napadne a jaká emoce se v nás zrodí, ale jsme zodpovědni za to, jaké myšlence a jaké emoci budeme věnovat pozornost, na jakou myšlenku nebo emoci se "nalepíme" svojí pozorností.

 

Osobní hranice

Téma svobodné vůle souvisí s tématem osobních hranic a s respektem k druhým bytostem. Osobní hranice je hranice, kterou jsem já sám vytvořil někde kolem mne. Mám svoji různou osobní hranici pro všechny možné aspekty mého života. Dokud se druhé bytosti pohybují mimo moje hranice, plně respetuji jejich svobodnou vůli. V okamžiku, kdy překročí moji hranici, je na mně abych reagoval. Když nebudu reagovat, budu trpět z důvodu porušení mé hranice, porušení světa, který vnímám jako svůj bezpečný.

Reagovat na překročení hranice mohu různými způsoby. Každá situace je jiná a má jinou formu reakce. Možnou reakcí je třeba posunout svoji hranici blíže k sobě nebo překročiteli asertivně ukázat, že překročil hranici a vrátit jej zpět mimo hranice. Může se stát, že s ochranou svých hranic neuspěji, ale alespoň jsem pro to něco udělal.

Osobní hranice nejsou fixní. Posunují se například i podle toho, kdo se je snaží překročit. Pro mé blízké mám obvykle hranice mnohem blíže, pro "cizí" bytosti mnohem dále.

Ochrana mých hranic mne vede k tomu, abych byl v maximální pro mne možné míře ohleduplný k hranicím ostatních. Je velmi pravděpodobné, že když nebudu překračovat hranice ostatních, oni budou respektovat moje.