Tao Te Ting

Legendární dílo mistra Lao-c´("Starého Mistra") v překladu Berty Krebsové. Vydala DharmaGaia.

 

Tao Te Ting (DharmaGaia)1. kapitola

Tao, které lze postihnout slovy,
není věčné a neměnné tao;
jméno, které lze pojmenovat,
není věčné a neměnné jméno.

Bezejmenné je prapočátkem nebe a země,
Pojmenované je matkou všeho stvoření.

Proto ten, který zůstává bez žádosti,
proniká k jádru této tajemnosti;
kdo je naplněn žádostmi,
postihuje jen vnější tvářnost věcí.

To obojí - ač má rozličná jména -
vyvěrá ze stejného prapůvodu.
Stejnost - toť hlubina záhadnosti.
Záhada všech záhad,
brána veškeré tajemnosti.

 

2. kapitola

Každý na světě poznává krásné jako krásné,
a tím (poznává) i ošklivé.

Každý poznává dobré jako dobré,
a tím (poznává) i zlé.

Tak jsoucí a nejsoucí se navzájem plodí,
těžké a snadné se navzájem tvoří,
dlouhé a krátké se navzájem měří,
vysoké a nízké se navzájem pojí,
zvuky a tóny se navzájem slučují,
předtím a potom se navzájem sledují.

Proto moudrý jedná, aniž zasahuje,
poučuje, aniž mluví.

Tvorstvo - jednou dané - neodmítá.
Vytváří, aniž co vlastní,
působí, aniž na čem závisí,
dovršuje, aniž na čem lpí.
Právě proto, že na ničem neulpívá,
nic ho neopouští.

 

3. kapitola

Nevynášejte vznešené - 
a lidé se nebudou svářit;
nevychvalujte těžko dostupné -
a lidé nebudou krást;
nevystavujte žádoucí -
a lidská srdce nebudou rozjitřena.

Proto: vládne-li moudrý,
vyprazdňuje srdce lidí
a naplňuje jejich mysl;
oslabuje ctižádost lidí
a zpevňuje jejich páteř.
Bez ustání usiluje,
aby lidé byli bez chtivosti a zchytralosti;
stará se,
aby ti, kdož jsou zchytralí,
se neodvážili zasahovat.

Jednáme-li, aniž zasahujeme,
nic není bez vlády.

 

4. kapitola

Tao - ač prázdné - působí-li,
jako by bylo nevyčerpatelné.
Je tak propastné.
Jako by bylo praotcem všech věcí!

Zmírňuje svou ostrost,
pořádá chaos,
tlumí oslnivou zář,
ztotožňuje se svým prachem.

Je tak nezměrné!
Jako by trvalo od věků!
Nevím, koho je synem.
Zdá se, že bylo dříve než Nejvyšší.

 

7. kapitola

Nebe stále trvá,
země trvale zůstává.
Nebe a země jsou stálé a trvalé,
protože nežijí ze sebe;
proto mohou žít ustavičně.

To je, proč moudrý
opomíjí sebe - a tím se prosazuje,
zbavuje sebe - a tím se zachovává.

Zdaž ne právě tím, že je bez osobních zájmů,
může všechny své zájmy uskutečňovat?

 

8. kapitola

Nejvyšší dobro je jako voda:
dobrotivě prospívá všemu tvorstvu
a s nikým není ve sváru.
Spokojuje se s nejnižšími místy,
o něž nikdo z lidí nedbá;
tím se blíží věčnému tao.

Obydlí je dobré, má-li polohu.
Srdce je dobré, má-li hloubku.
Štědrost je dobrá, má-li laskavost.
Řeč je dobrá, má-li věrnost.
Vláda je dobrá, má-li pořádek.
Činnost je dobrá, má-li způsobilost.
Pohyb je dobrý, má-li vhodnost.

Toliko tam, kde není sváru,
není pohrom ani příkoří.

 

10. kapitola

Kdo soustřeďuje svou duševí sílu k tomu,
oby objímal jedno,
může zůstat nerozpolcen.

Kdo soustřeďuje svou životní energii k tomu,
aby dosáhl mírnosti a poddajnosti,
může zůstat jako novorozené děcko.

Kdo opatruje a chrání před poskvrnou
hlubinu svého nitra,
může zůstat bez zasahování.

Ať brána nebes se otevírá nebo zavírá,
může zůstat klidný jako samice u ptáčat.

Ať jasnozřivě proniká do končin světa,
může zůstat bez vědomostí. 

Plodí vše, živí vše.

Vytvářet - a nevlastnit,
působit - a nezáviset,
být v čele - a neovládat,
to je, co nazývám tajemnou ctností.