Naďa

Ahojky,

jsem plná dojmů z pobytu, který jsem si určila jako uzdravující s vhledem hluboko do sebe. Myslím, že už nemám velkou touhu jet kamkoli do Peru a jiných zemí, kde je silná energie, protože se dá hloubka zažít asi kdekoli v našich zeměpisných šířkách. Dva dny prožitků pod dohledem zkušeného osobního kouče a další dny se sebou pod dojmem vyšších vibrací mne vrátilo k sobě....přijela jsem totálně ztracená se strachem cokoli udělat, ale s odvahou to změnit.

Prvním dnem jsme začali v Řevnicích a šli po modré značce směrem na skály. Dostala jsem pokyn, ať další cestu řídím svýma nohama, že nic nemusím, že se mám jen vést. Měla jsem jen přání najít studánku, jinak mi bylo všechno jedno. Tak jsem se vydala s pochybnostmi o sobě, ale s touhou kochat se přírodou a za sluncem. Bylo mnoho zajímavých zastavení a dojmů. Silný zážitek byl s meditací na posedu a se zaměřením na šustivý zvuk vysokého napětí....nakonec mi přestal vadit a ještě mi byl příjemný, symbolikou byly zraňující slova mého otce v dětství i později v životě.

Našla jsem pak i studánku, udělala rituál na odejití starých věcí z mého života a došla jsem intuitivně lesem bez značky k chrámu Máří Magdalény. Mezitím jsem povídala o tom, co mi vadí na rodičích, a různě o svém životě, jak to přicházelo z podvědomí.

K vlaku jsme došli za tmy a po celý den jsme jedli jen hroznové víno a nějaké ovoce a snad jen rohlík. Nechápu jak to, že jsem neměla hlad. Dokážu si to vysvětlit jen zvýšenou vibrací, ve které jsem byla Janem udržována.

V noci jsem měla za úkol najít pro sebe jméno. Popsala jsem papír některými věcmi ze života, které mne probudily a ráno bylo jméno NADĚJE.

Druhý den jsme vycházeli z Třebáně a šli na louku, za kterou se tyčí k nebi hrad Karlštějn. I když ji znám, byl to opět silný zážitek. Usedli jsme na odpočívadlo, dostala jsem pastelky a velký balící papír a úkol namalovat mapu svého života.....

Nejvíce jsem se natrápila se vzpomínáním, co který rok bylo v dětství. Po několika hodinách jsem volala mamince kvůli některým datům. Celý den jsem trávila tím, že jsem střídavě seděla a soustředěně pracovala a střídavě zuřila, jak málo se znám a chodila okolo. Nakonec bylo vše úžasně hotovo a šli jsme se zapadajícím sluncem na večeři a k vlaku. Nepíšu úplné podrobnosti - to proto, kdybyste šly někdy s Janem, ať máte i překvapení. I když je to pokaždé jiné.

Další den jsem šla sama. Původní záměr byl jít z Karlštejna přes kopec. Vezla mne kamarádka cestou do školky... a najednou zastavuje o vesnici dříve a říká: "ty chceš jít na tu louku,že?" Zatím jsem nevěděla proč to říká, ale vystoupila jsem a šla do kopce vstříc novým zážitkům. Na louce mi došly některé věci a chvilku jsem tam dělala nějaké čištění mládí. Pak jsem se vydala cestou necestou. Šla jsem kopcem a najednou míjím lesní školku a všechny stromy byly popsány čísly, které neměly žádnou návaznost. Teprve dnes jsem pochopila, že si mám dát sportku, kterou jsem často se svým dědečkem vyplňovala v posteli. Viděla jsem z tramvaje osvětlenou poštu.

No a pak už jsem sešla k hradu zajímavou cestou necestou. U ukazatele byla opřená poutní hůl, obešla jsem hrad a narazila na červenou značku, po které jsem původně chtěla jít už ráno. Asi 3km jsem nikoho nepotkala a pak byl rozcestník, kde jsem měla sejít po žluté do školky. Ale od Sv.Jána šel pán. Svítilo slunce a tak jsem si zula boty a lehla do trávy, abych si rozmyslela, jestli je to znamení změnit plán. Pak přijel cyklista a jel na sv.Ján. Neměla jsem velkou svačinu, ale věřila jsem, že se někde najím. Cestou byly nádherné vodopády, potkala jsem dědečka a pár lidiček a došla unavena do sv.Jána. Čekala mne skála, na které se plní přání...

Tušila jsem, že to bude náročné, ne fyzicky, že tam přijdou nějaké myšlenky. Tak jsem si dala teplé jídlo a vytáhla pastelky. Namalovala jsem obrázek a už tu bylo jídlo.

Pak jsem se blížila ke skále a viděla jsem nahoře horolezce, jinak nikde nikdo, jako by pro mne. Šla jsem šíleně pomalu a funěla do dřevěných schodů a už tu byla slabost a myšlenky na tatínka - tak jsem použila slova z léčení HO´OPONOOPONO a šla dál. Za chvíli slabost a myšlenky na maminku, tak jsem se opřela o zábradlí a mumlala - prosím odpust mi - miluji tě - děkuji...a pak přišel na řadu manžel...tak znovu mumlání a pak už jsem došla na vršek skály. Tam seděli horolezci a sušili záda. Já jsem byla štastná, že jsem to přežila a hledala jsem, jak bych sformulovala prosbu pro novou vizi života...

Pak už mne čas poslal dolů a na bus. Původně jsem chtěla dojít pěšky až do Berouna,ale zastavení bylo víc než jsem si myslela. V Berouně jsem byla poprvé a nevěděla, kde je nádraží. Jedna paní po mém dotazu změnila svou cestu a dovedla mne přes most na náměstí ještě s krátkým výkladem o branách. Připadala jsem si svátečně.

Celý den byl neuvěřitelně příjemný, ale večer se strhla šílená bouřka s větrem, to už jsem si užívala teplé sprchy.

Moc děkuji, že jste to dočetli a brzy naviděnou.

Naďa